Němý výkřik2 - k.03

28. července 2007 v 23:12 | Peeta |  Povídky
Je pitomá. Pitomá a zbrklá. Tak to je.
Elena seděla na dřevěné, bíle natřené lavičce v parku, upraveném ve francouzském stylu. Po dlouhém čase stráveném putováním po poušti i pralese ji ta geometričnost a dokonale zastřižené keříky, trávníky a růže lezly na nervy. A když přihlédla k tomu, že všechno, na co od té doby, co odešla od Morretiových, sáhla, se jí nevedlo, měla sto chutí pronajmout si velblouda a do té zatracené pouště se vrátit.
Celý den strávila chozením po domech, výstavních vilách v evropském stylu, ale i chudinských chatrčích na rozpadnutí a zjišťováním, zda někdo někdy nedávno neviděl a nebo neslyšel o někom, kdo by odpovídal Imhotepově popisu. Marně. Zdálo se, že po knězi se slehla zem. Možná měl Alberto s těmi krokodýly pravdu, napadlo ji, a při té představě se otřásla. Ale no tak, vrazila si v duchu facku za takovéhle myšlenky. Musí uvažovat optimisticky a nevzdávat se po prvním dni.
Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu. Věděla, že toho chce moc najednou a bylo by neskutečné a bohužel nepravděpodobné štěstí, kdyby na něj v blízké době opravdu narazila. Došlo jí, že její předchozí panika byla pravděpodobně zbytečná. Z toho, co už znala a zažila, věděla, že Imhotep je někdo, kdo přežil (víceméně, samozřejmě) šílenější věci, než si kdo vůbec dokáže představit, a že je naprosto schopen se o sebe postarat, a to snad i ve dvacátém století. Takže jestli žije, určitě teď někde je a je jen otázkou času, kdy se setkají. Nebyla si ani jistá, jestli by její pomoc, ať už by byla jakákoliv, ocenil. Ale to jí bylo, upřímně řečeno, srdečně jedno.
Upravenou cestičkou, přímo kolem Eleniny lavičky, procházela hezká rodinka. Sestávala se z dvou dospělých a holčičky se světlými vlásky, která byla upravená jako porcelánová panenka a vesele poskakovala kolem bílého kočárku s krajkami, který její matka tlačila před sebou. To, co Elenu tolik zaujalo, byl ovšem čerstvý křupavý croissant, kterým se holčička cpala. Připomněl jí totiž, jaký má ve skutečnosti hlad, a její tělo odpovědělo hlasitým zakručením žaludku. Doteď ji vlastně ani nenapadlo něco tak přízemního, jako je potřeba jíst, a uvědomila si, že naposledy snídala na lodi starých manželů. Inu, filozofování bude muset jít na chvíli stranou.
Po krátkém uvažování se vydala směrem k nedaleké restauraci, kterou toho rána viděla, když procházela ulicemi vedoucími z říčního přístavu. Nacházela se v přízemí hezkého hotýlku, nebyla moc velká a působila příjemně a čistě, což bylo něco, na co si Elena už dávno odvykla.
Kolem se procházely páry i rodinky podobné té, kterou viděla v parku. Muži v sáčkách a kloboucích, ženy učesané a oblečené podle poslední módy, samí Evropané. Jen v podloubí jednoho domu seděl na zemi otrhaný černý žebrák a natahoval ruce po kolemjdoucích v naději, že mu někdo daruje drobný peníz nebo něco k snědku.
Co jí to jen…? Trhla sebou. Připomnělo jí to totiž jednu drobnou, ale podstatnou a velice důležitou maličkost - a to, že je absolutně, ale absolutně a nezvratitelně bez peněz.
Zamrkala, než jí to došlo, a cítila, jak se vidina jídla a i lepších zítřků pomalu ztrácí v nedohlednu. Na výpravu do Ahm Shere si žádné peníze ani majetek nebrala - vše svěřila jedné důvěryhodné osobě v Káhiře. Návrat do reality byl tedy poměrně tvrdý. Co teď? Krást nebude, tak zoufalou variantu si nechá na později. Od Alberta a Clarissy si rozhodně žádné peníze nevezme - už tak pro ni udělali dost, cítila by se trapně. Možná by měla úspěch, kdyby napodobila toho žebráka, ale jako Evropanka by spíš působila, že si jen dělá legraci. Má zastavit kolemjdoucího a požádat ho o peníze? Ani náhodou, má nějakou hrdost. Jako poslední, nejméně příjemná, ale nejpřijatelnější tu byla varianta, si potřebné peníze vydělat. Pohlédla na restauraci. A nebo si jídlo odpracovat.
~~º~~
"Nó, slečinko… to víte, že by to šlo, jenže… no,nevím." Drbal se na hlavě tlustý kuchař ve špinavé zástěře.
"Tak v čem je problém?" rozčilovala se Elena. "Nemůžu za to, že mě okradli za bílého dne! Chci být ale slušná, a tak, protože nechcete přijmout nabídku, že zaplatím později, vám nabízím, že si svůj dluh odpracuji, třeba v kuchyni!" Nervózně podupávala a měla chuť toho chlapa vzít pod krkem, protože hlad byl hlad a ona už prostě nechtěla čekat, až se bude smět najíst. Lidi jí štvali.
"Ale to se pro dámu nehodí, chápejte…"
"Na to kašlete, sakra!" zaklela. "Dáma nedáma, mám hlad! Od snídaně jsem nejedla a to je šest odpoledne! Jestli chcete, abych si dala jídlo a odešla bez placení, jen do toho. Ale já chci prostě jednat slušně, jenže to půjde jen tehdy, když mi v tom nebudete bránit. Jasné?" střelila po něm pohledem, který jistě sděloval, že jestli ji bude ještě chvíli štvát, je schopna mu zdemolovat nejen obličej, ale celou restauraci.
Zazubil se. "Hehe... když to berete takhle, slečinko, proč ne, že?" sděloval jí huhňavou angličtinou a rázem se proměnil. "Služebníček, madam, služebníček. Posaďte se prosím ke stolu, donesu vám jídelní lístek."
~~º~~
Položila umytý talíř na stůl, kde se jako věže začaly hromadit hory nádobí. V duchu sama se sebou uzavírala sázky, kdy se jedna z nich zřítí na podlahu a změní se ve změť střepů. Kdyby ovšem takové sázky chtěla uzavírat s někým jiným, asi by měla smůlu. V kuchyni bylo neúnosné vedro a vzduch byl nasáklý vodními parami a podivnou směsí vůní. Spolu s ní tu nádobí myli ještě dva lidé. (No, myli - o mytí nemohla být moc řeč, protože voda, která k tomu účelu sloužila, byla už špinavější než talíře, které se do ní dostaly). Jeden z nich, který se představil jako Imad a zapáchal hůř než koš na odpadky, teď pochrupoval na židli u kdysi bílé zdi. Řeči s ním moc nebylo a upřímně řečeno - ani o to nestála. Druhý z místních kuchtiček pro všechno se jmenoval Nabil a byl poněkud vstřícnější než jeho zapáchající kolega. Jenže nejspíš trpěl zažívacími potížemi a víc času než v kuchyni trávil na záchodě. Takže všechna ta práce připadla na Elenu. Měla silné podezření, že nejstarším zbytkům na nádobí jsou tak dva týdny, a podle toho také vypadaly. Vzpomněla si na svého známého ze střední, který se zabýval zkoumáním plísňových monokultur.
"Doprčic, Nabile, to tam budeš sedět po zbytek dne?" křičela směrem k záchodkům.
Odpovědí jí bylo jakési vzdálené zamumlání a pak už slyšela jen spláchnutí. Za chvíli se do kuchyně přišoural Nabil ve špinavé košili a kalhotách. Z dálky slyšela ostatní zaměstnance restaurace povídat něco o návštěvě nějakých papalášů, ale nevěnovala tomu pozornost.
"Na, dělej chvíli taky ty," zavrčela a podala mu mokrou špinavou utěrku a opřela se o zeď, protože ji bolela záda.
Nabil se ale do práce nedal a beze všeho odsunul stranou trochu nádobí a posadil se na stůl, načež chvíli zůstal tupě civět na Elenu. Zpočátku se u něj a Imada objevila nechápavost, co evropská lady dělá v jejich kuchyni, ale nakonec se s tím smířili, stejně jako vrchní kuchař. Trochu se ošila, protože se ho chtěla na něco zeptat.
"Ehm, Nabile?"
"Poslouchám."
"Chtěla bych tě požádat o laskavost." Prohodila bezstarostným tónem, aby se předem nevyděsil. Neodpovídal, tak pokračovala. "Hledám jednoho svého přítele a doneslo se mi, že by se měl pohybovat tady ve městě. Na policii se obracet nechci z jistých důvodů, jak jistě chápeš…"
"Jo, rozumim, nejspíš někdo hledanej, co?"
"Hm, tak nějak. Nevíš o někom, kdo by mi mohl podat pár informací, jestli se tady v okolí neobjevil? Někom, kdo má přehled, co se tady děje, kdo má informace."
Na Nabilově obličeji se objevil velký radostný úsměv. "Vezmu tě ke strýci! Pomůže ti, určitě!"
No tak uvidíme, pomyslela si Elena.
__________________________________________________
Další kapitola bude brzy... bude zase z jiný dějový linie, tentokrát se vypravíme do Káhiry za přítelkyní Andrewa Wrighta, Sarah. :)
Dobrá zpráva: Mám úplně a kompletně promyšlený děj až do konce. Jestli to někdo vydrží číst (někdo by se najít mohl, ne?;), určitě ho to nezklame. Kritika, chvála, komentáře a nápady se přijímají. Co prozradím, je moje motto nejbližšího pokračování příběhu:
Co se může pokazit, to se taky pokazí, a co se pokazí, to se hodí.
_____________________________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laivindie Laivindie | Web | 30. července 2007 v 9:30 | Reagovat

Je to super, ale hodně krátký.... :-( Piš dál, pls.

2 Peeta Peeta | 31. července 2007 v 11:45 | Reagovat

Budu, budu, jen až budu mít maličko času... tyhle dny to vážně nešlo, natírali jsme chatu a domu jsem přišla žlutá a mrtvá.:( Tak snad dneska během cesty autobusem do Jihlavy...:)

3 Nicky Nicky | Web | 14. srpna 2007 v 20:56 | Reagovat

Je to suprový konečně jsem si našla čas ve svém napráskaném dni a přečetla si to, fakt super, rychle pokračuj, nepřečtu si to sice hned, ale čas si na to jisto jistě najdu protože je to upa supr

4 rennushka rennushka | Web | 7. října 2007 v 18:17 | Reagovat

Ahojky,je to úžasná povídka!pls další pokráčko!a pokud ti to nebude vadit,dám to k sobě na blog,samozřejmě s odkazem!=c)

5 Sabine Sabine | Web | 10. června 2008 v 8:14 | Reagovat

Tyhle tvé povídky jsou asi nejlepší,které jsem kdy četla.Jestli budeš mít čas a náladu,napiš prosím další kapitolu!☺Jsou to opravdu moc pěkné příběhy!

6 Tessa Tessa | 2. března 2014 v 1:59 | Reagovat

Prosím prosím přidej další díl moc mě to zaujalo. Děkuji předem jinak moc krásný blog opravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama