Redemption - Vykoupení: 3. kapitola

13. června 2006 v 18:29 | Peeta |  Povídky
Utrpení. Žal. Zoufalství. Nekonečná ztráta. Bolest byla nepolevující, neúprosná, nemilosrdná. Trvala už celou věčnost a celou věčnost ještě trvat bude. A přece jen to byla spíš než tělesná bolest bolest duševní, po celou dobu tady v ohnivé Anubisově propasti, neboť tělesná forma ztratila svůj význam a duše se stala jediným, o co běželo. Imhotep se zmítal a bojoval proti démonům, kteří ho drželi, přičemž se někdy uvolnil z jejich sevření smrti a podařilo se mu od nich na okamžik utéct, ale nikdy nebyl úspěšný nadlouho. Bylo to téměř jako by si s ním zahrávali, hráli s ním tuhle hru na kočku a na myš, smáli se a živili se utrpením jeho a utrpením těch ostatních, kteří, jako on, padli v nemilost bohů a byli odsouzeni k věčnému trápení v téhle propasti hrůz.
Imhotep tu byl po nekonečné roky; ve skutečnosti ztratil pojem o tom, jak dlouho tady v tom pekle už trpí, neboť tu čas, stejně jako tělo, neměl žádný význam. Mohly to být minuty, mohla to být celá tisíciletí-neměl ani ponětí, a popravdě řečeno, mu na tom ani nezáleželo. V duši totiž věděl, že tohle bude trvat navěky věků.
Třebaže to psychické a duševní mučení bylo nesmírně bolestivé a neustálé, stále zažíval letmé chvíle téměř úplné jasnozřivosti, millisekundy, během nichž si jeho trápená mysl připomínala části jeho života předtím-před tímhle peklem, před jeho prokletím, předtím než Hom-Dai zničila jakoukoliv šanci na to, poznat klidný spokojený život, předtím než mu odepřela možnost výběru, možnost hájit se a konat svou vlastní vůli.
Jeho vzpomínky byly zpravidla příliš letmé na to, aby se daly označit jako pravé záblesky minulosti, konkrétních událostí nebo osob-vyjadřovaly spíš pocity a myšlenky, které kdysi cítil jako člověk. Poté se ale změnily. Ty první vzpomínky, jestli se daly tak nazývat, byly na pýchu a poctu, ctižádost a výsadní postavení, na hledání vědomostí a moci, na zvykání si na velkou zodpovědnost, a vzpomínky na život zasvěcený vysokému úřadu a postavení.
Ale byly tu i jiné vzpomínky na tu dobu-znovu spíše dojmy než zřetelné obrazy, ale i tak mocné-dotek hebké dlaně, jemné rty přitisknuté k těm jeho, kořeněná vůně pokožky, vědomí pravdivé a věčné lásky; ale spolu s těmi přicházely i jiné, temnější obrazy-zoufalství beznadějného, bezmocného vzteku proti silám příliš silným na to, aby se proti nim dalo otevřeně protestovat a vzbouřit se, uštknutí klamu, jeho vlastního a klamu jiných, které zmanipuloval, aby se stali jeho spoluviníky, uštknutí viny za jeho vyslovenou zradu kolektivu i jednotlivců, ke kterým kdysi vzhlížel s hlubokou úctou, uštknutí hanby za to, že se vzdal ideálů a principů, které kdysi zastával, kvůli něčemu jinému, něčemu důležitějšímu. Něčemu-ne, někomu- kdo se mu stal vším, někomu důležitějšímu, než byla jeho věrnost ke faraonovi, jeho vnímání hodnoty svého vlastního života, jeho věrnost ke svým bohům, starost o svou vlastní duši.
A pak přišly vzpomínky na jeho zatracení, když ho Med Jaiové prokleli tou nejnevyslovitelnější kletbou jejich doby, Hom Dai-když byl zmrzačen a uzamčen v rakvi s tisícovkami nenasytných masožravých skarabeů, krutě pohřben zaživa, jeho jméno, tituly a skutky vymazány z kronik a záznamů, nakonec změněny na Ten, Jenž Nesmí Být Jmenován-živoucí ohavnost, pohroma pro Zemi, chodící připomínka toho, co se stane s těmi, kteří se postaví státu a maat.
Dvakrát byl probuzen ze své nesmrti-z prvního procitnutí si pamatoval pocit bezmezného vzteku, mučivého osamění a zoufalství, zrozeného během třech tisíciletí bezmocnosti. Také si pamatoval moc, kterou vládl-moc ovládat živly, podrobit písky pouště své vůli. Ne že by mu na tom tenkrát záleželo, neboť to všechno zastiňoval pocit ztráty, selhání v dokončení všeho, o co se pokoušel. Ta vzpomínka byla jediná věc, která ho během těch století uvěznění a utrpení držela příčetného. A on selhal znovu, znovu vydán na milost a nemilost utrpením Hom Dai.
Když byl z nesmrti probuzen podruhé, věděl, že během té doby mezi jeho prvním procitnutím a tímhle, byl jeho cíl dosáhnut, jeho touha uskutečněna, ale ne jeho rukou. Pamatoval si na hledění do očí, jež zářily láskou k němu, pamatoval si na pocit hořící opětované vášně, na štěstí lásky bohatě dávané a upřímně vracené. A přesto tu byla zlá skvrna toho, čím se stal, ne tak úplně člověkem, ale tak trochu netvorem, stále s působivými silami, ale s pošpiněnou, prokletou duší. A ona-ona byla stále jeho láskou ale nějak ne tak úplně-a nakonec ho zcela zradila.
Bodnutí té zrady, toho, jak jej zavrhla poté, co byl zbaven svých sil, toho, jak se obrátila zády ke všemu, co kdysi sdíleli, její odmítnutí pomoct mu, když se kvůli ní vzdal svého života-ne, své duše-, tu bolest si stále nosil v sobě, stále stejně čerstvou jako v ten den, co se to stalo. Tu a tam věřil, že démoni v té propasti mu takovéhle vzpomínky s potěšením dovolí, jako by jim byly užitečné jako nástroje utrpení, stejně jako jejich drápy a spáry.
--------------------
napsala: Renee17
původní text v angličtině najdete tady
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která z postav filmů Mumie 1 a 2 vám byla nejsympatičtější?

Evelyn Carnahanová 18.8% (603)
Rick O'Connell 12.5% (403)
Imhotep 41.3% (1329)
Anck-su-Namun 15.4% (496)
Jonathan Carnahan 4.3% (138)
Ardeth Bay 7.7% (246)

Komentáře

1 Elyssé Elyssé | 14. června 2006 v 18:30 | Reagovat

Super!!!! Už se těším na pokračování ; )

2 Peeta Peeta | 14. června 2006 v 18:55 | Reagovat

Těš se ;)

Co jsem koukala dopředu, tak 5. kapitola bude zase z pohledu Eliany.

Mimochodem časem se v téhle povídce vyskytnou scény ještě....ehm, zajímavější než 2. kapitola ;)))

3 Nikca Nikca | E-mail | Web | 23. června 2006 v 10:32 | Reagovat

kdy tu budou dalsi dily pls

4 Peeta Peeta | 23. června 2006 v 14:26 | Reagovat

Až se vrátím ze Stráže nad Nežárkou...za týden :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama