Němý výkřik - 2. kapitola

2. dubna 2006 v 13:27 | Peeta |  Povídky
2. kapitola: Meela
Karnak, Egypt, 1935
Během věků spolupracovaly vítr s pískem na tom, aby z povrchu Sahary navždy vymazaly jakoukoli stopu po člověku; mazaly stopy faraonů, stejně jako stopy britských dobyvatelů, písek pohltil věřící i nevěřící, ať už to byli uctívači slunce nebo zástupy nejrůznějších proroků. Nekonečné procesí lidí zde zemřelo žízní, zanechávajíce zde kosti své i svých velbloudů, aby jejich kosti potom vítr rozemlel na prach, který se smísí s oranžově-žlutým pískem této suché a nekonečné pouště.
Zapadající slunce, belký bůh Amon Re, v podobě žhnoucí karmínově rudé koule, pokreslil pustou zem i ruiny chrámu v Karnaku vystupující z pouště červenými a purpurovými obrazci.
Pod večerní oblohou vedli bojovníci v rudých turbanech své velbloudy táborem v Karnaku. Kolem chrámu byly v nepravidelném kruhu pomalu vztyčovány stany, z nichž některé byly kruhovité a kopulovité, říká se jim jurty. Tábor osvětlovaly ještě zažehnuté pochodně a ohně, díky nimž po stupňovitých vápencových stěnách chrámu tančily stíny a jejichž oranžová záře spolu se zapadajícím sluncem halila monumentální sochy v okolí a stany.
S právě jedním takovým stanem se v tu chvíli zlobila Elena, snažíc se zarazit železný kolík do písčité půdy, což se jí jevilo jako téměř nadlidský úkol.
"Kam se jen podělo kladivo..." mumlala, zatímco se v podřepu rozhlížela po zemi kolem sebe, avšak bezúspěšně.
"Hledáš tohle?" ozval se nad ní sametově arogantní ženský hlas, připomínající kočičí předení. Elena vzhlédla a uviděla, že u ní stojí ta žena z vlaku a v natažené ruce drží kladivo. Měla na sobě ty samé černé šaty jako když ji viděla předtím, těsně přiléhající k její postavě. Elenu do nosu udeřila silná vůně parfému.
Neochotně po kladivu sáhla. "Díky." řekla chladně a otočila se zpět ke svému stanu. Ale ta žena tam stála pořád, což Elenu poměrně znervózňovalo. Když už to nemohla vydržet, obrátila se k ní. "Děje se něco?" zeptala se, zaznamenávajíc chladný úšklebek na Meelině tváři. Ta ji chvíli pozorovala, než odpověděla.
"Nic," odpověděla konečně, jednu ruku arogantně založenou v bok. "Jen bych chtěla vědět, řekněme...co tě sem přivedlo."
Elena zbystřela. Neunikla jí jedovatost v Meelině hlase. Kladivo i kolík položila na zem a se zvýšeným zájmem vstala a oprášila si kalhoty. Jestli se do ní ta ženská hodlá navážet, tak se tedy zatraceně mýlí. "Rozhlédni se kolem sebe. To se tady všech," řekla s poukazem na bojovníky hemžící se táborem, "hodláš ptát na tu samou otázku, když od všech obdržíš stejnou odpověď?"
"To zrovna ne," zapředla Meela, "ale nejen mne zajímá důvod tvé...přítomnosti."
"Vadím ti já osobně," odsekla Elena, "nebo ti vadí, že je tu ještě jiná žena než ty?"
Jestli to Meelu zaskočilo, rozhodně to na sobě nenechala znát. Místo toho zase nasadila ten arogantní úsměv. "Ještě se uvidíme, holčičko." řekla, otočila se a s vlněním boků odešla směrem k hlavnímu chrámu.
"Na to se spolehni." zasyčela Elena tiše, když z té ženy spustila oči a zaníceně pokračovala v zatloukání kolíků do země.
--------------------------------
"Vážně si myslím, že by ses neměla snažit tak vyčnívat, Eleno," rozumoval Sabir, zatímco míchal v kotlíku fazole. Seděli u ohně uprostřed plácku, vytvořeného stany rozestavěnými do kruhu. Byla hluboká noc, a tak jedinými zdroji světla byly kromě měsíce a hvězd na obloze právě ohně, pochodně a pár olejových lamp.
"Nemám nic proti tobě, ale stejně si myslím, že ženská by neměla bojovat, a už vůbec ne spolu s muži," přisadil si Asim, Arab středního věku.
Elena po nich loupla okem. "Domnívám se, Asime, že mojí úlohu tady jsme si už vyjasnili. Navíc nesnáším, když musím být stranou dění. A jestli vyčnívám? Co si v tom případě myslíš tady o naší šéfce?" kývla směrem na druhou stranu chrámového komplexu, kde se, jak věděla, nacházely hlavní stany. U nich také ještě toho večera viděla Meelu. Ta ženská ji viditelně nemohla vystát a Elena k ní měla velice podobné antipatie. Z toho, co se o ní během dne od ostatních dověděla, si dala dohromady toto: říkají jí Meela - Elena si nebyla jistá, jestli je to její celé křestní jméno -, studovala archeologii na univerzitě v Káhiře a celou tuhle výpravu doteď prakticky vedla. Nikdo ji tu neměl zrovna v lásce a táborem kolovaly zvěsti, že prý vládne nadpřirozenými silami - jeden strážný ji doslova nazval čarodějnicí. Elena se ironicky ušklíbla. S tímhle označením souhlasí.
"O té se raději vůbec nezmiňuj," otřásl se Asim. "Alláh nás ochraňuj. Proti té ženské je i poušť v pravé poledne milosrdná." řekl. Sabir vykulil oči a posunkem naznačil škrcení. Elena se rozesmála. Sabir pokračoval. "A co víc," řekl šeptem a rozhlédl se kolem, jestli někdo náhodou nejde, "přísahám na svůj dům, že sám jsem ji slyšel, jak mluví nějakým divným jazykem."
Elena povytáhla obočí. "co je divného na tom, že mluvila řečí, které ty nerozumíš? Nejsi všeuměl. Na tom není nic nadpřirozeného."
"No to možná ne," vystřídal ho v řeči Asim, "ale slyšelas už ty řeči o tom chlapovi v černém, co je s ní? No, jak mu to říkají...?"
Při těch slovech zbystřila. "O kom mluvíš?"
"Na vlastní oči jsem ho viděl jen jednou...byl celej zahalenej do černýho hábitu a na obličeji měl masku! A říkají o něm, že vládne strašlivou silou a zabil Aliho a Muhameda jedním mávnutím ruky!"
Přisedla si k mužům blíž. "To je pravda. Viděla jsem to. Myslím, že jde o toho, o kom mluvíte. Lock-Nah mu říká... Pán Imhotep." V mysli si toho muže okamžitě vybavila, jak sebevědomě stojí u vlaku a dívá se k chrámu, s hlavou zdviženou.
Asim se Sabirem se vyděšeně podívali na sebe a pak na Elenu. "A jestlipak víš, proč nosil tu černou masku?" zašeptal Asim. Zavrtěla hlavou. "A slyšelas příběhy o bájném zlatém městě faraonů, o Hamunaptře?" Tentokrát přikývla. Ty báchorky už slyšela. "A o mumii, která ji střeží?" Souhlasně znovu přikývla a zvědavě čekala, jakou si Asim, který mluvil zásadně způsobem "stará-bába-povídala", tentokrát vymyslí historku. "Říká se," pokračoval hlasem co nejvíce zabarveným do tajemna, "že právě on je ta mumie. Prokletá a zatracená duše, která byla vyrušena ze své nesmrti!" jeho poslední slova přecházela do chraplavého šepotu.
Chvíli nastalo hrobovéticho, proražené teprve tehdy, když se Elena rozesmála a rozverně poplácala Asima po zádech. "Opravdu hezká povídačka, Asime, ale tomuhle já opravdu věřit nebudu!" poposedla. "Je to absurdní - já ho viděla na vlastní oči a nevypadal jako mumie o nic víc než ty!" smála se a sama sebe uvnitř přesvědčovala. Na oživlé mumie a podobné duchařské báchorky nikdy nevěřila a neuvěří jim ani teď. Muž, kterého na vlastní oči viděla u vlaku, rozhodně nebyl starý tisíce let. Byl to obyčejný - i když neobyčejně hezký a na pohled charismatický - člověk z masa a kostí. Nic nadpřirozeného.
Asim se ale tak snadno přesvědčit nenechal. "A jak tedy vysvětlíš smrt Muhameda a Aliho?" vyhrkl.
Elena usilovně přemýšlela. Na tuhle záležitost nepomyslela. "Určitě to má nějaké logické vysvětlení. Musí mít. A teď mě prosím omluvte." S těmi slovy vstala, oprášila si kalhoty a odešla k ruinám chrámu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která z postav filmů Mumie 1 a 2 vám byla nejsympatičtější?

Evelyn Carnahanová 18.8% (603)
Rick O'Connell 12.5% (403)
Imhotep 41.3% (1329)
Anck-su-Namun 15.4% (496)
Jonathan Carnahan 4.3% (138)
Ardeth Bay 7.7% (246)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama