Němý výkřik - 7. kapitola

7. dubna 2006 v 15:40 | Peeta |  Povídky
7. kapitola - Údolí smrti
oáza Ahm Shere, Súdán, 1935

Ahm Shere byla spíše džunglí než oázou. Hojnost vegetace navozovala zdání, že jste se ocitli v ráji. Jasná zelená barva lesa kolem - řapíky listů jako kopí a meče nastoupené armády, girlandy popínavých rostlin, plazících se všude, kde to šlo - se mísily a kontrastovaly s jinými barvami, hlavně agresivně červenou barvou.
Cestu Imhotepově karavaně, prodírající se džunglí Ahm Shere, osvětloval měsíční svit a pochodně v rukou ozbrojených bojovníků v červených turbanech. Teď už neměli velbloudy a šli po svých, přičemž Imhotep kráčel v čele; po jeho boku šla Anck-su-Namun. Oba na sobě měli tmavá, splývavá roucha.
Elena šla těsně za nimi; za ní pak šel Kurátor a Lock-Nah. Dívka ten den sršela černým humorem a celou cestu trousila sarkastické poznámky, kterými dopalovala většinu zúčastněných. Občas něco prohodila s Imhotepem či Lock-Nahem, ale co se týče Anck-su-Namun, dělala jako že ji nevidí; žena jí oplácela to samé.
"Jdeme tady roztažení jak procesí," brblala Elena a otřásla se, když jí následkem chladného nočního vzduchu naskočila husí kůže.
Imhotep ale náhle zvedl ruku a takzvané procesí se zastavilo. Elena málem narazila do Anck-su-Namun. Všichni zvedli hlavy a ztuhli.
Z větve stromu hned před nimi visela velká síť, z níž vyčuhoval její groteskní obsah: lidské kostry, příšery v brnění, z nichž některé ještě svíraly štíty.
"Co se to tady stalo, ve jménu Anubise?" zeptal se Lock-Nah nikoho a všech současně.
"Tak, dámy a pánové," ozvala se Elena, "ne že bych chtěla strašit, ale ať už tihle hoši byli kdokoliv, nemůžu se zbavit pocitu, že se zrovna moc nebaví."
Na její šibeniční humor raději nikdo nereagoval, až po chvíli se vzpamatoval Kurátor. "To jsou římští legionáři," informoval celou výpravu, ale nezdálo se, že by to někoho nějak zvlášť ohromilo.
Pokračovali dál a zastavili se, jenom když míjeli další strom s další síťovou pastí, v níž tlely další kostry, ale tentokrát v uniformách evropského stylu; asi tak z devatenáctého století, zaznamenala Elena.
"Francouzi," vysvětloval Kurátor. "Napoleonovi vojáci."
Elena na to všechno hleděla s očima doširoka otevřenýma, ale snažila se si i přes tu hrůznou vyhlídku zachovat klid a odstup.
"A kdo nebo co byli tihle, ve jménu Anubise?" zeptal se Lock-Nah, v jehož hlase byl znát strach.
Arab ukazoval konkrétně na několik kostlivců, visících na rožních v nedalekém podrostu. Ta těla byla mnohem čerstvější než ta francouzská z přelomu století. Tito ubožáci byli evidentně opékání - zaživa?
"Někdo, kdo fakt neměl štěstí," zamumlala Elena, ale ani jí při tom pohledu nebylo nejlépe. I ostatní válečníci v červených turbanech vykazovali jisté známky zděšení; dokonce i Anck-su-Namun, která se v náhlém záchvatu strachu pevně přitiskla k Imhotepovi, který zatím jako jediný z celičké výpravy neprojevoval strach.
Imhotep náhle zvedl ruku a průvod se zastavil. Elena vzhlédla a uviděla objekt, po kterém Egypťan celou dobu pátral: vrcholek zlaté pyramidy, tyčící se proti hvězdnaté obloze. Karavanou se ozýval šepot a tiché mumlání.
"To už je ono?" ozvala se v nastalém tichu Elenina otázka, adresovaná Imhotepovi. Ten se sice neotočil, ale přikývl.
Elena za sebou zaslechla, jak Lock-Nah cosi šeptá Kurátorovi, protože si na rozdíl od ní netroufal oslovit Imhotepa přímo. Malý tmavý mužík v červeném fezu Lock-Nahovi přikývl, potom složil ruce na břiše a uctivě vzhlédl na svého pána, jenž stále stál a hleděl na vrcholek pyramidy, čnící do výše.
"Můj pane," řekl Kurátor staroegyptštinou, "nyní už toho O'Connellova chlapce nepotřebujeme."
Toto oznámení upoutalo Imhotepovu pozornost, takže se obrátil ke Kurátorovi, kterého Elena probodávala očima, a řekl: "Je to syn válečníka - je to statečný a chytrý chlapec."
"Ale už nám k ničemu není, můj pane."
"Ale nijak mi nepomůže, když uvidím, jak takový čistý člověk umírá... ale bolest, kterou tím jeho otci způsobíme, mi přivodí nekonečné potěšení." S vědoucím šklebem se podíval na Lock-Naha. "Nalož s ním podle svého uvážení."
Pak se obrátil na Elenu. Ta nemluvila, jen se mu pevně zadívala do očí. Nebylo třeba slov. Pod jejím vyčítavým pohledem Imhotepův úsměv poněkud zvadl, a tak se Egypťan raději znovu otočil dopředu a karavana se dala do pohybu.
A v tom se do chladu noci - a ticha džungle - ozval lehký, šeptající vánek, dost silný n ato, aby rozpohyboval větvičky a listí, rozvířil křoví a dolehl na karavanu, jako by na ni foukl nějaký obr z oblohy.
K vánku se teď připojil nadpřirozený zvuk, který se ozýval po celé délce průvodu, jako by vítra foukal zkrz duté kosti, větrná zvonkohra, hraná kostlivci.
Imhotep zastavil a oba se s Anck-su-Namun rozhlíželi po džungli. Nejen oni, jak Elena zjistila, ale všichni přítomní se otřásli v nepojmenované hrůze a strachu. Koneckonců, nebylo to nic příjemného po té hrůzné podívané, která se jim naskytla před chvílí.
"Co to je?" ozvala se jako první Anck-su-Namun a podívala se na Imhotepa, jako by od něj očekávala uspokojivou odpověď.
Imhotep se ale usmál a ochranitelsky vzal Anck-su-Namun kolem ramen. "Neměj strach. Nemohou mi ublížit," řekl.
To si ale Elena založila ruce na prsou. "Nechci rýpat," řekla, "ale jestli sis toho ještě nevšiml, nám všem můžou ublížit docela lehce. Nemám pravdu?" řekla nahlas a otočila se ke karavaně, od níž se jí však dostalo udivených a nechápavých pohledů, z čehož konečně pochopila, proč se Imhotep na ostatní snažil působit tak jak působil. Nikdo si nedovolil mu jakkoliv odporovat.
S nespokojeným zabrbláním se otočila zpět. Dnes ji nikdo nechápe.
Jak se vítr mísil s tou mrazivou kostlivčí melodií, Kurátor polkl a řekl: "Něco... se blíží."
***
Teď už to bylo jasně cítit ve vzduchu. Všichni pochopili, že je čeká stejný osud jako ty chudáky, které viděli předtím.
Karavana se začala řídit arabskými rozkazy, které vykřikoval Lock-Nah, jenž k Elenině úlevě dočasně odložil vraždu malého O'Connella.
"Rozptylte se!" ozývalo se mezi bojovníky v červených turbanech. "Mějte oči otevřené a zbraně připravené!"
To Eleně nemuseli říkat dvakrát. V ruce už pevně svírala svůj nůž, ale pochybovala, že by se s tímto vybavením dokázala ubránit dlouho. "Lock-Nahu!" zavolala na Araba. "Právě jsi jim řekl kravinu. Už od začátku říkám, že jsme moc roztažení. Musíme se držet pohromadě, ne se rozptýlit. Když se budeme držet spolu, ať je to co chce, lépe se tomu ubráníme, kdyby to na nás zaútočilo."
Lock-Nah zavrtěl hlavou a posunkem jí naznačil, že na svém postupu nehodlá nic měnit. Elena uraženě pokrčila rameny. Když si chlapec myslí, že je chytřejší...
S nelibostí sledovala, jak se Lock-Nahovi muži v bujné vegetaci rostoucí do výše pasu rozptylují. Někteří měli v rukou pochodně a zbraně, jiní měli tasené šavle - a podle Elenina úsudku vypadali jako ženci při sklizni marihuany - ale vtom byl jeden z nich stažen dolů do podrostu, kde zmizel, jako by ho spolkla přímo půda v džungli.
A potom už to byli ti v turbanech, kdo byli sklízeni - ten, který zmizel v podrostu jakko první, neměl ani čas zakřičet; druhému v pořadí bylo tohoto potěšení dopřáno a jeho jekot způsobil, že se ostatním málem srazila krev v žilách. Ocitli se ve vodě, zamořené žraloky, a jeden z mužů ucouvl ke kmeni stromu. Prudce se obrátil a sklonil se.
"Něco tu je!" zavolal arabsky na Lock-Naha, který mu ale nevěnoval pozornost. "Ale nic," zavolal válečník po chvíli znovu a Elena pozorovala, jak se k tomu naklonil blíž. "Je to mrtvé!"
Pak zaječel a uskočil.
Umírající ze sebe ještě vyrazil výkřik, potom se zkroutil do podrostu.
Vtom Elena ucítila na rameni ruku, načež vyděšeně zaječela a uskočila. Uklidnila se, když zjistila, že je to Imhotep.
Než stačila cokoliv říct, skočil jí do řeči. "Drž se za mnou," zašeptal, poté se otočil, vzal Anck-su-Namun za ruku a spolu s ní se vydal směrem pryč od zmatku, který se roztáhl po celé karavaně, nechávaje ostatní své bojovníky napospas osudu.
Elena nečekala ani chvilku, a rozběhla se těsně za nimi, přičemž se každou chvilku ohlížela, zda to - ať už to bylo cokoliv - nejde za nimi. Dělalo jí poměrně problémy tam ostatní nechat, ale pud sebezáchovy byl silnější; a navíc, jsou to muži, měli by se o sebe postarat sami.
Ale stačila chvilka nepozornosti, aby nechtěně seběhla z trasy, a ať se Elena rozhlížela jak chtěla, po Imhotepovi a jeho reinkarnované milence nebylo ani stopy. Dala se tedy do běhu předpokládaným směrem, k pyramidě, když o něco zakopla a upadla - a někdo další zakopl o ni.
Vzhlédla a uviděla neznámého muže.
Ten se na ní podíval a pomohl jí vstát. Byla celá poškrábaná od větví a teď i potlučená.
"Hej, kdo seš ty?" ptal se jí ten člověk. "S náma nejsi, tak musíš bejt s nima."
Vtom Elenu něco napadlo. "Počkat, na tom teď nezáleží. Ty jsi O'Connell?" zeptala se ho, nervózní, když slyšela z dáli výkřiky a střelbu.
Muž přikývl.
"Dobře. Tak neztrácej čas," ukázala tím směrem, odkud přiběhla, "protože jestli si nepospíšíš, Alex bude mrtvý." řekla, a aniž by řekla cokoliv dalšího, vyškubla se mu a rozběhla se po cestě dál.
Krev jí při běhu bušila ve spáncích, a Elena věděla, že udělala správně. Už předtím dala Imhotepovi najevo, že se zabitím chlapce nesouhlasí. Teď už to ale záleželo jen na Alexově otci.
Nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo, ale nemohla se zbavit pocitu, že se džunglí několikrát ozvalo její jméno, předtím než v ozvěnách zaniklo v té ohromné rozloze lesů.
Po chvíli však ucítila v zádech první paprsky vycházejícího slunce.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která z postav filmů Mumie 1 a 2 vám byla nejsympatičtější?

Evelyn Carnahanová 18.8% (603)
Rick O'Connell 12.5% (403)
Imhotep 41.3% (1329)
Anck-su-Namun 15.4% (496)
Jonathan Carnahan 4.3% (138)
Ardeth Bay 7.7% (246)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama