Němý výkřik - 4. kapitola

4. dubna 2006 v 17:42 | Peeta |  Povídky
4. kapitola

té noci, Karnak, Egypt, 1935
Rozlehlejší než Sahara je snad jenom noc. Obloha nad pouští se zaleskla prvními hvězdami. Těmto rozzářeným bodům a celé noční obloze dominoval měsíc v úplňku, jehož svítící prsty lehce obarvovaly staré pobořené zdi chrámu odstínem slonoviny, a odrážely se na vodní hladině posvátného jezera v Karnaku, přimykajícímu se k jižní straně Velkého Amonova chrámu.
Měkké bahno u rákosové houštiny začvachtalo, jak z něj Elena vytáhla nohu, a zadržela vyjeknutí, když trochu zavrávorala a bahnité dno hrozilo uklouznutím a následným pádem do vody. Nebýt měsíčního světla, neviděla by si bývala ani na špičku nosu, ale i tak toho moc neviděla. Snažila se nenamočit svou jedinou osušku, kterou měla s sebou a kterou teď měla omotanou kolem těla.
Byl to přeci jen pitomý nápad, napadlo ji, jít se sem vykoupat. Bůhví co tu žije za havěť, otřásla se při pomyšlení na krokodýly, kteří tu ještě mohli žít. A na takových místech se s oblibou drželi hadi... Snažila se tu myšlenku zaplašit, pořádnou koupel koneckonců potřebovala, bůhví jak dlouho se třeba nedostanou k vodě, a tak osušku zavěsila na větev nízké akácie, která spolu s datlovými palmami rostla u vody, a bez ohledu na krokodýly šla dál, přidržujcíc se stěny vysokého rákosí, které rostlo u břehu. Naskočila jí husí kůže. Noční vzduch v poušti byl chladný, což bylo velmi překvapivé na místě, kde denní teplota někdy dosahuje skutečných extrémů.
Pomalu se vydala z mělčiny dál, kde jí voda sahala po kolena. Náhle se jí postavily do pozoru chloupky na krku a po zádech jí šel mráz. Nějaký instinkt jí říkal, že je tam ještě někdo. Otočila se, ale k její úlevě i úleku nikde nikdo nebyl. Pokrčila tedy rameny a udělala dalších pár kroků, když v tom se z druhé strany rákosového houští ozvalo začvachtání a zašustění.
To krokodýl nebude. Byl tam ještě někdo. A ona chtěla vědět kdo.
"Kdo se to tam schovává? Okamžitě vylez!" zvolala anglicky.
Nic. Z rákosí se nic neozývalo, jen trochu zašumělo, když se zvedl vítr.
"Když nechceš vylézt, tak se podíváme, kdo jsi, kamarádíčku." ohnula se, aby na dně nahmatala malý plochý oblázek, který sebrala a sevřela v dlani. Starý trik, ale mohl by zabrat, pomyslela si. Rozmáchla se rukou a vší silou oblázkem mrštila k místu, kde předpokládala, že se domnělý šmírák nacházel.
Na znamení, že kamínek našel svůj cíl, se v oněch místech ozval tupý náraz a tlumený překvapený výkřik. Elenu to nahněvalo. "Vylez a to okamžitě! Už to nebudu opakovat a dochází mi trpělivost!" Pro jistotu totéž zopakovala i v arabštině.
Založila si ruce v bok a sledovala, jak z rákosí kdosi vychází, připravená zahrnout ho nadávkami. Když si onu osobu mohla poprvé pořádně prohlédnout, překvapeně povytáhla obočí. Proti ní, i když na druhé straně rákosové houštiny, stál Imhotep. Pán Imhotep, jak by řekli jiní. Elena putovala očima po jeho těle, ozářeném svitem měsíce a nedalekými ohni. Měl opálenou bronzovou pokožku, oholenou hlavu, černé klenuté obočí, tmavé oči a dokonale modelované rty, plné a na pohled hebké. Měsíční světlo ve spolupráci s tmou a světly nedalekého tábora ještě více zvýrazňovalo vypracované svalstvo jeho paží a hrudi. Vypadal jako bůh, pomyslela si Elena. Čekala by tady všechny, ale jeho opravdu ne. Doufala, že na něj moc nezírá.
I on se zdál být překvapený. "Ari ten akh 'ai-a? Co tady děláš? Nechtěl jsem tě vystrašit. Nevěděl jsem, že jsi tu." řekl jí v tom jazyce, kterému teprve před několika hodinami záhadně porozuměla. Staroegyptština. Absurdní.
"Nevystrašil jsi mě. Mohl bys vyděsit ty hlupáky tam dole, ale já se mužů nebojím." odpověděla tou samou řečí.
"To jsem si všiml," v koutcích úst mu zacukalo a letmo se dotkl levého obočí. "Všem mužům bych doporučoval přibližovat se k tobě s obezřetností. Kameny házet opravdu umíš."
Pokrčila rameny a založila si ruce na prsou. Nebyla zrovna v náladě se s někým vybavovat. "Až mě příště překvapíš ve tmě, budu házet místo kamením noži, jsi spokojený? Mimochodem, mám tady ještě nějakou práci, a jestli by ti to nevadilo, ráda bych v ní pokračovala." Kdyby bývala nestála ve vodě, začala by podupávat nohou.
"Mohla by tedy tvá práce ještě chvíli počkat?"
"Pro mě za mě..." řekla Elena se zdánlivou lhostejností a přitáhla si osušku kolem ramen. Ten muž ji zajímal, ano,...ale nechtěla toho na sobě nechat zdát ani špetku, aspoň zatím ne.
Imhotep došel k velkému kameni, zpola ponořenému ve vodě, a opřel se o něj. chvíli bylo ticho, až konečně promluvil. "Velice podivuhodné, spatřit tu mezi muži ženu."
"Podivuhodné? Proč? Jen proto, že jsem žena, se nebudu schovávat v ústraní a čekat až se muži pobaví a vrátí. Nechci svůj život promrhávat sezením a sledováním života, já chci život žít." vychrlila rychle.
Muž pokýval hlavou a překvapeně povytáhl obočí. "Takže se mne opravdu nebojíš?"
Elena se zamračila. "Ne, ani přes ty řeči, co kolují po táboře."
"Jaké řeči?" zjišťoval.
"Takové ty řeči.." pokrčila rameny a přitom ho podezíravě sledovala, zvědavá na jeho reakci. "Nevěřila jsem jim, ale teď mám jisté pochybnosti. Řeči o nadpřirozenu...Hamunaptře...kletbách...mumiích...o tobě...Imhotepe."
Muž se na chvíli zarazil a ve tváři neměl vůbec žádný výraz. Když promluvil, jeho hlas zněl rezervovaněji. "Věřím, že pro člověka, který to neviděl na vlastní oči, je těžké uvěřit...ale měla bys těm řečem věřit. Jsou totiž pravdivé."
Ticho. Do něj Elena vyprskla smíchy. "Promiň, promiň že se směju," vysvětlovala, když viděla jeho nechápavý výraz. "Ale to všechno je až moc neuvěřitelné." Moc neuvěřitelné...stejně jako celá tahle cesta.
Imhotep zůstal stále stejně vážný a oči mu ztmavly. "Byla jsi to ty, kdo byl s námi večer u jezírka? Ne, nezapírej to," řekl rychle, když viděl, že se nadechuje k odpovědi, "cítil jsem ještě něčí přítomnost. A přísahal bych před všemi bohy, že jsi to byla ty. Chci znát pravdu."
Elena si povzdechla. Nemělo cenu to popírat. Zadívala se kamsi za jeho rameno. "Ano, je to pravda. Prostě jsem se tak potulovala kolem a nějak jsem se k tomu přimotala a--" víc nedořekla, protože jí položil prst na rty.
"Mohu tě ujistit, že mi to v žádném případě nevadí. Věz ale, že odteď jsi jedna z těch mála, kteří toto znají." řekl jí s náznakem úsměvu. Elena přikývla, ale Imhotep pokračoval. "Ale ještě neznáš celý příběh. Zavři oči." přikázal. Když to udělala, položil jí ruku na čelo a Elena upadla do stavu podobného tranzu, zatmělo se jí před očima a pohltil ji zvláštní pocit nebývalého klidu a míru. Zdánlivé útržky obrazů postupně vytvořily souvislou mozaiku událostí.
Když to všechno skončilo a Elena doširoka otevřela oči, chvíli stála na místě a nedokázala se ani pohnout, jak to do sebe vstřebávala. "To vážně není možné!" vykoktala ze sebe a zírala do Imhotepovy měsícem zalité tváře. "Věděla jsem, že jste zabili faraona, ale to co následovalo...Těžko se tomu věří. Byl jsi mumifikovaný, a prokletý, a pohřbený za živa,a-" nedořekla, protože nemohla. Když jí to říkal Sabir s Asimem, pokládala to za hloupost. I když jí Imhotep předtím řekl, že je to pravda, pořád váhala. Kdyby to teď sama neviděla ve své mysli, neuvěřila by. Když se na toho pohledného muže teď dívala, zdálo se jí téměř neuvěřitelné, že ještě nedávno byl rozkládající se mumií.
"Pravdě nikdy není těžké uvěřit." řekl a položil jí ruce na ramena. Lehce se od něj odtáhla. Nechtěla připustit přílišnou familiárnost.
"Takže," pokračovala Elena, "ten chlapec, Alex..."
Imhotep přikývl, ale jeho hlas zněl unaveně a rezervovaněji. "Ano, je to syn těch, kteří mě porazili. Jeho matka je, nebo byla, princeznou Nefertiri. Také byla ochránkyní Anubisova náramku, který teď nosí její syn. Alex nás s pomocí náramku dovede do oázy Ahm Shere, kde odpočívá Král Škorpion, po jehož zabití získám Anubisovu armádu. Je to pro mne i jakási pomsta jeho rodičům za vše, co mi kdy způsobili."
"Proč chceš zabíjet Krále Škorpiona? Co chceš dělat s tou armádou?" ptala se ho zamračeně. Zvláštní. Ještě před chvílí se jí zdál zranitelný a lidský, ale za okamžik znovu tak chladný. Vzdálený.
"Poslouží mi k ovládnutí světa." odpověděl Imhotep, jeho hlas byl naprosto bez emocí, jako by jí oznamoval tu nejběžnější věc.
Elena se zamračila a přistoupila před něj, aby se mu mohla pevně zadívat do očí. "To je důvod celé téhle výpravy, že? Kvůli čemu to děláš? Proč chceš vládnout světu? Copak ti nestačí, že jsi naživu?"
Zjevně ho to trochu překvapilo, a tak tam na ni okamžik hleděl, než chladným hlasem, z kterého ji přesto mrazilo v zádech, promluvil. "Dělám to pro ni," řekl, "neboť bohové mi budiž svědky, že ji miluji více než svůj život."
Elena sklopila oči. Samozřejmě věděla, koho Imhotep myslí. Jen pokývala hlavou. "Kde je Anck-su-namun?" zeptala se se zúženýma očima. Elena tu ženu od prvního pohledu neměla ráda. Sice ji zatím znala jen jako Meelu, ale měla takový pocit, že skutečná Anck-su-Namun se od své arogantní reinkarnace příliš neliší.
Imhotep ukázal směrem k táboru. "Je ve stanu a spí," řekl jednoduše.
Elena si skousla spodní ret při vzpomínce na Imhotepovu ruku směřující k lemu ženiny sukně. Ale stále nechápala, co jí na tom tak vadí. Ve své vizi viděla přece docela jasně, že byli milenci, ne? Tak co se to se mnou pořád děje? říkala si, i když v hloubi duše začínala cítit, že důvod bude velice, velice jednoduchý.
"Aha." řekla jen, a v té chvíli si uvědomila, že u sebe ve vodě stojí velice blízko. Kdyby voda kolem nich nebyla tak chladná, téměř by mohla cítit teplo vycházející z jeho těla. Malinko couvla. "Je tady zima. Už musím jít." řekla, a než mohl Imhotep jakkoliv zareagovat, popadla svoje oblečení, s nadechnutím se potopila pod hladinu a pod vodou plavala pryč, nechávajíc ho tam překvapeně stát.
***
O několik minut později Elena ze svého stanu tiše sledovala, jak se na druhé straně tábora, nedaleko hlavního Amonova chrámu, rozhrnuly dveře jednoho stanu a vešel do něj Imhotep. Pak se zase zatáhly. Elena si lehla na matraci a vší silou se nutila do klidu. Z dálky slyšela polohlasný hovor, to se střídala stráž, a od hlavního ohně před chrámem se nesla arabská hudba a zpěv. Přemohla nutkání vyjít ven a dát se do tance, aby ze sebe vybila všechno napětí a emoce předešlého dne. Na to byla příliš unavená. Místo toho zhasla olejovou lampu, kterou měla postavenou na zemi vedle lůžka, a tvrdě usnula.
----------------------
konec 4. kapitoly
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která z postav filmů Mumie 1 a 2 vám byla nejsympatičtější?

Evelyn Carnahanová 18.8% (603)
Rick O'Connell 12.5% (403)
Imhotep 41.3% (1329)
Anck-su-Namun 15.4% (496)
Jonathan Carnahan 4.3% (138)
Ardeth Bay 7.7% (246)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama