Meela's Story - Meelin příběh: 11. kapitola

14. února 2006 v 21:14 | Peeta |  Povídky
********************************************************
Po letech zklamání a selhávání se vše nečekaně rychle dalo do pohybu. Rok škorpióna byl tady. Všichni--ne, ona-- musela najít Hamunaptru, kde bezpochyby ležel Imhotep. Stranou od hledání jeho těla, bylo teď podstatné najít ty dvě knihy. Jednu černou, jednu zlatou, obě s nepředstavitelnými schopnostmi. Černá Kniha Mrtvých Imhotepa oživí. Zlatou Knihu Amon-Rea bylo rovněž důležité najít, poněvadž by mu mohla udělat pravý opak.
Kurátor se postaral o většinu otravných podrobností jako obstarání povolení k expedici a pronájem lokalit k vykopávkám. Lock-Nah zajistil ochranu útvarem ozbrojených, červeně oblečených mužů. Najatí domorodí kopáči se jich báli, a k Meele cítili bázeň a úctu. Proslýchalo se mezi nimi, že ovládá jakési temné síly, jak se jednoduše dozvěděla potulováním se po stanovišti, kde hodlali kopat dál. Bez použití nejrůznějších sonarů či přístrojů přesně určila, kde leží hlavní vchod do města i jiné mezníky. Stále měla jen neurčitý pocit ohledně toho, kde Imhotep odpočíval, i když...jestliže se u člověka stiženém silami Hom-Dai dalo mluvit o odpočinku.
Dělnící dřeli na vykopávkách dlouho do noci za svitu lamp a silných reflektorů. Meela si ustavičně udržovala přehled o jejich postupu, doufaje že najde nějakou stopu po místě, kde byl její milovaný. Odcházela jen když světla zhasla a dělnící se doplahočili do svých stanů. Jedné noci ji Kurátor donutil dát si přestávku a přidali se k Lock-Nahovi sedícímu u ohniště.
Ohromný bojovník vzhlédl, když se blížili. "Už jsme blízko?" zeptal se netrpělivě.
Meeliny koutky úst klesly zklamáním. "Nevím. Myslím." Posadila se vedle něj do tureckého sedu a zavřela oči aby do sebe nasála teplo ohně, a uvítala pomoc od nočního chladu. Cizinci shledávali podivným, že tak neustále horké místo jako poušť se v noci stává tak chladným.
Kurátor se usadil na polštář vedle ní a klacíkem prohrábl oheň. "Tenhle rok zbývá ještě spousta času."
"A ten náramek?" naléhal Lock-Nah.
"Vysledovali jsme, že je v jistém chrámu v Thébách. Teď ho musíme jen získat."
"Jen malý, nepodstatný detail, že?," řekl Lock-Nah s ironickým úšklebkem.
Jestli na světě existovalo místo, kde by Meela právě teď chtěla být, kromě Hamunaptry s Imhotepem, byly to Théby. "Měla bych pro to dojet. Vzpomínám si na chrám, kde je schránka s tím náramkem. Malá rádoby dokonalá princeznička Nefertiri by ho mohla dostat, ale není na to dost silná. Jsem si jistá, že tam ten náramek stále je."
Kurátor zavrtěl hlavou. "Ne. Potřebujeme vás tady. Nesmíme dovolit, aby jste znepozorněla. Již jsem vyslal skupinu...džentlmenů...aby to zařídili."
Povytáhla obočí, obávajíc se jeho pochybných známostí. Pravděpodobně to mohli "zařídit," a měl pravdu. Její místo bylo zde, na vykopávkách. Byla sice Meela i Anck-su-Namun, ale nemohla být na dvou místech současně. "Výborně," řekla nakonec.
"A už jsme se dohodli na podrobnostech až bude po všem?" zeptal se Lock-Nah vážně.
"Ano," řekla Meela s netrpělivým pohledem. Vše to měli písemně, ale znala to dostatečně dobře aby mohla citovat, "Až převezmeme velení nad Anubidovou armádou a ovládneme svět, Imhotep bude vládce Země, já budu jeho královna, a navrátíme Egyptu jeho někdejší slávu. Postup Anubidova vojska necháme na tobě, Lock-Nahu, abys jim mohl nařídit co budeš považovat za vhodné..." s mírným znepokojením v jeho obsidiánových očích zahlédla krvežíznivost. "A vy, můj milý Hafezi, budete mít k dispozici každou školu, muzeum a univerzitu na světě." Kurátor se zasněným úsměvem zavřel oči, představuje si ty možnosti. "Více než uspokojivá dohoda, ne?"
Lock-Nah přikývla, a Kurátor si promnul ruce v trapně teatrálním výrazu očekávání.
Vstala a smetla si písek ze svých oblíbených, i když již značně obnošených, khaki kalhot. "Jestli mě omluvíte, pánové, musím trochu zařvat na dělníky. Zdá se, že si někdo myslel že je čas na přestávku," zavrčela.
Noc značně pokročila, než konečně dovolila dělníkům skončit. Kdyby bylo po jejím, pracovali by přes noc a nejteplejší část dne, ale vždyť to byli také jen lidé.
Meela ve stanu padla tváří dolů na svůj spacák, blízko k slzám zklamání. On byl tak blízko! Ale kde?
Znovu ji ovládla nespavost, a raději než promarnit další hodinu bezvýsledným převalováním se ze strany na stranu vstala, obula si kožené boty, a snad už pomilionté se potulovala stanovištěm.
"Anck-su-Namun..." znělo to jako vítr, ale vítr to rozhodně nebyl. Nebo ano? Byla vyčerpaná, a přemýšlela, zda už z toho všeho pomalu nezačíná bláznit...
Zastavila se. "Imhotepe?" zašeptala. "Jsi to ty? Kde jsi, lásko?"
"Anck-su-Namun..."
"Imhotepe? Prosím, pomoz mi tě najít,". Klekla si na jedno koleno a položila dlaně na chladnoucí písek. Zavřela oči, a hluboce se nadechla aby si pročistila mysl. Znovu si dala v mysli dohromady jeho obraz, vykreslujíc si detaily postupně po křivce jeho uší, nosu, rtů, brady--
"Anck-su-Namun..." hlas byl tentokrát hlasitější, naléhavější.
"Imhotepe," zamumlala v odpověď.
Znovu jí ten záhadný hlas zopakoval její staré jméno a doplazila se pískem několik metrů směrem, odkud se zdál vycházet. Zopakovala to pokaždé když to znovu uslyšela, dokud se neocitla na místě, odkud se zdálo, že se ten hlas proudil.
"Anck-su-Namun..." Tentokrát zněl ten hlas lehčeji, potvrzující její umístění.
"Jsem tady, Imhotepe," řekla něžně, a dotkla se čelem písku. "Vydrž, můj milovaný. Jsem tady, teď."
Písek pod ní se zvedl, a nejdříve si myslela, že to bylo zemětřesení před vypuknutím písečné bouře. Ale ne, bylo to na jednom místě, jen pod jejím tělem. Když se posadila v užaslé tichosti, pomalu se zvedl silný sloupec písku a-ač se to zdálo nemožné-objal ji.
"Anck-su-Namun..." Hlas teď slábl, ne s dálkou, ale jako by mluvčí ztrácel sílu, usínal. Písek se svezl zpět do své přirozené polohy, teď obyčejný a bez života.
Smutně se usmála. "Brzy, má lásko," zašeptala. "Slibuji že tě osvobodím, ať to stojí co to stojí. Miluji tě." Aniž by si nějak uvědomovala absurditu toho všeho, sklonila obličej a vtiskla písku polibek. "Brzy, Imhotepe."
S první známkou svítání, Meela poslala pracovníky kopat v místě, kam ji Imhotep dovedl. S východem slunce dalšího dne odkryli obě knihy, černou Knihu Mrtvých i zlatou Knihu Amon-Rea, a zdálo se jen otázkou času než se setkají se svým konečným cílem. Meela se cítila jako dítě o Vánocích, nedočkavé až konečně otevře tu velkou krabici pod vánočním stromkem. Tak blízko. Brzy. Jeho moc vyslala zvláštně chvějivý pocit, jako by ji po páteři sjížděl blesk, a stejné elektrizující chvění ji mrazilo na zádech, tváři a krku.
Lock-Nahem šli kolem řady stanů směrem pryč od srdce vykopávek. Kurátor jí doporučil přestat potloukat se kolem, jelikož její neustálé otravování-použil daleko taktnější výraz-dělníky znepokojovalo a znervózňovalo. Kolem kolující temné řeči o nadpřirozených úmluvách a kletbách byly jistě víc než dost znervózňující, a znepokojení dělníci nebyli dobrá věc.
Přistoupila na kompromis, že na chvíli zůstane stranou, aby místo toho prostudovala obě knihy. Lock-Nah jí je pomohl vybalit z jejich proutěného obalu. "Kniha Mrtvých," řekl, pokládaje tu nepřirozeně těžkou věc na stůl zavalený nepořádkem v podobě map a papírů, "dává život."
Zvedla zlatou dvojnici té černé a sfoukla z ní prach. "A kniha života," řekla, vyvarujíc se ironie, "život zase bere." Položila ji vedle té druhé a potlačila nutkání již teď z té druhé číst.
"To je přece moje práce," zažertoval Lock-Nah pochmurně, a ona si dovolila pobavený úsměv.
Elektrizující mrazení na její páteři zesílilo. "Přihořívá..."
O pár chvil později, se objevilo malé zamětřesení, které otřáslo táborem. Meela dobře věděla, čeho je to znamení. Z hlavního zákopu vycházely výkřiky hrůzy, doprovázené odporným, škrábavým zvukem. Meela z dálky klidně sledovala jak někteří z Lock-Nahových mužů přinesli plamenomety. Dokonce i kdyby sloupce ohně selhaly v ovládnutí lidožravého hmyzu, o svou vlastní bezpečnost se nebála; skarabeové přeci poslouchali Imhotepa.
Příšerný objev vedle chvění v jejím těle ji dovedl k jedinému možnému závěru, a široce se usmála. "Teď vážně přihořívá..."
Skutečně přihořívalo, takže když přecházela kolem, přišla právě včas na--
"Našli jsme ho!"
Ano.
Skarabey už měli pod kontrolou, a všichni běželi ke zdroji toho hluku. Jeřáb spouštěl na písek podivně tvarovaný kámen. Meela se na moment zastavila, a Lock-Nah se hnal dál bez ní. Ten pohled jí způsobil závrať a třeštění hlavy, ale teď nehodlala omdlít. Na tuhle chvíli čekala příliš dlouho. Odstrčila skupinku rozrušených dělníků a přispěchala na scénu právě když Kurátor oznamoval, "Imhotep! Je to on, Imhotep!"
"Teď musíme vyzvednout ty, kdo mu sloužili," řekl Lock-Nah.
Dokráčela ke kameni. Byl zvláštně průhledný, ale přestože nemohla vidět postavu uvnitř jasně, její srdce ho poznalo. Přehnal se přes ní starověký instinkt, a jednou rukou nad kemenem udělala klouzavé gesto, stejně jako se navzájem vítali před nespočetnými časy ve vzdálené minulosti. Konečně, má lásko, zajásala tiše.
Za ní byl nějaký rozruch, který přerušil kouzlo té chvíle. Otočila se aby spatřila příchod tří Hafezových "džentlmenů": ošuntělých, nemytých žoldáků.
"Dejte mi to," řekl Kurátor, a bylo jasné že oni vědělo co "to" je.
Nejmenší z těch tří, Red, se trochu ušklíbl. "Příležitost nás minula."
Kurátor se zamračil. "Ten náramek potřebujeme."
"Potřebujeme ho, než se otevře," zavrčel Lock-Nah. Vytasil svou zbraň na ty tři , a ti mu to okamžitě oplatili.
"Tak dost!" řekla Meela znechuceně, a všichni své pistole sklonili, jako potrestané děti. Procpala se k nim, aby promluvila ke Kurátorovi. "Můj milý Hafezi, říkala jsem vám, že to vyřídím."
"Nechtěl jsem aby se do toho zapletla...vaše minulost," řekl diskrétně.
"Nebojte se," vložil se do toho Red. "My víme kde je. Vyřídíme to."
"Ne," řekl Kurátor okamžitě. "My to vyřídíme. Pro vás mám teď jiný úkol."
Samozřejmě, pomyslela si Meela. Ta skříňka. Památka daleko důležitější, důležitější než si vůbec dovedla představit. S Hafezem o tom diskutovala již předtím.
"Kde je ten náramek?" zeptala se netrpělivě.
"Na cestě do starýho dobrýho Londýna."
Kurátor se nadechl jako by se připravoval na dlouhou cestu tam a zpět. "Pak tedy musíme do Londýna," řekl rozhodně. Protlačil si cestu zástupem dělníků s Meelou a Lock-Nahem za sebou. Nesměli ztrácet čas.
"Oni to mají?" skučela Meela. "Proč jste neřekl mně?"
Kurátor se pod jejím kousavým pohledem zmlkl. A to už byli v autě na cestě na Mezinárodní letiště Káhira, aby vyřídili letenky. "Tito, eh, pánové mi již dříve dobře posloužili."
"V jste poslal trio odporných neschopných vykradačů hrobů, aby ukradli něco přímo pod nosem Nefertiri a toho jejího chlapečka na hraní? Co jste si myslel? Víte co Imhotepovi udělali naposled! To jste si skutečně myslel, že je tihle tři blbci přelstí?"
"Myslel jsem--"
"Vy jste myslel. A tomu já stěží věřím." odsekla. "Oni nejsou ti vaši průměrní, sotva dospělí archeologové, Hafezi. On je vyvolený Med-Jai a ona pravá ochránkyně toho náramku! Tihle poskoci proti těm dvěma neměli nejmenší šanci!"
"No tak, Meelo, prosím. Uklidněte se. Dostaneme ten náramek zpátky. A copak jste se vždycky nechtěla podívat do Londýna?"
"O to nejde a vy to víte." Založila ruce na hrudi a otočila se od něj pryč. "Velmi jste mě zklamal."
"Já...omlouvám se."
Otočila se zpět tváří k němu a zašeptala "Já ten náramek dostanu zpět sama, a uvidíte Nefertirinu mrtvolu u nohou mé lásky jako bonus. A zanedlouho budu královnou světa. Jo, a na Oxford můžete zapomenout."
Kurátorův obličej propadl. To už vystoupili z auta, a rozhlíželi se kolem po příslušné instituci. "Ale Meelo--"
"Nenuťte mě vyškrtnout i Louvre."
Povzdechl si a těžce zavřel pusu.
"Dobře."
"A když si pomyslím že ještě před pár lety jste mě prosila o přimhouření oka na vašem závěrečném hodnocení," mumlal, když dorazili k okénku označenému velkým nápisem "Prodej a rezervace letenek".
"No tak, nechte toho,"řekla se smíchem než vytáhla svou peněženku a obrátila pozornost k prodavači letenek. "Potřebuji informace o skupinových cenách na cestu do Londýna a zpět, prosím. Vlastně, potřebovali bychom si pronajmout letadlo. Máme poněkud těžší náklad..."
.:KONEC:.
Napsala Katie Sullivanová
Původní text v angličtině najdete na www.sullivanet.com/mummy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která z postav filmů Mumie 1 a 2 vám byla nejsympatičtější?

Evelyn Carnahanová 18.8% (603)
Rick O'Connell 12.5% (403)
Imhotep 41.3% (1329)
Anck-su-Namun 15.4% (496)
Jonathan Carnahan 4.3% (138)
Ardeth Bay 7.7% (246)

Komentáře

1 Lin-Shia Lin-Shia | E-mail | 11. dubna 2010 v 19:36 | Reagovat

Tohle je napsaní moc pěkně. Je to i hezký styl psaní, i Meelino příjmení se k ní hodí. A tohle je vlastně rekonstrukce celé její minulosti předtím, než se ve druhém dílu Mumie objeví...

2 Peeta Peeta | 11. srpna 2010 v 13:07 | Reagovat

Lin-Shia: Souhlas, taky se mi to líbilo -  proto jsem to přeložila ;)

To příjmení je myslím oficiální, i když ve filmu se neobjevilo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama