To Begin Again - Začít znovu - 2. kapitola

30. prosince 2005 v 14:04 | Peeta |  Povídky
Tma se začala zvedat. Jemný písek ji hřál na zádech, daleko pohodlnější než ta nejlepší matrace. Velké ruce ji držely za ramena, a někdo k ní mluvil. Nědo zmatený. A vyděšený. A známý.
Subira pomalu otevřela oči. Ten muž se nad ní krčil a ptal se jí, jestli je v pořádku. Uvědomila si, že omdlela.
Stále dezorientovaná a jen při částečném vědomí, vzhlédla a podívala se mu do očí. Na rtech se jí objevil úsměv a bez přemýšlení následovalo jméno. "Imhotepe."
Ztuhl, zíraje na ní s tím samým překvapeným výrazem, který vykazoval posledních dvacet minut. "J-jak jste mi to řekla?"
Nyní o něco více probuzená, se opřela o lokty a zmateně se zamračila . "Já…nevím. Něco na mě asi přišlo. Takové věci se mi poslední dobou stávají. A nevím proč."
"Řekla jste mi Imhotepe."
"Ano…přiznávám že ano. Jmenujete se tak…nebo ne?"
"Jmenuji se Onuris."
"Aha." Posadila se, pokládajíc si ruku na čelo v pokusu zamezit tomu, aby se jí točila hlava.
Opatrně studoval rysy jejího obličeje. "Ale to jméno…zní tak povědomě. Vy jste mi povědomá. Znám…znám vás?"
Zamyšleně vraštila čelo, když jí pomáhal vstát . "Byl jste někdy v Alexandrii?"
"Ne."
"V tom případě jsme se nomohli potkat, protože jsem nikdy nebyla mimo Alexandrii až do tohoto týdne…Přísahám, že vás znám. Mohl byste mi znovu zopakovat vaše jméno, prosím?"
"Onuris." Neznělo to moc jistě. "A vaše?"
"Moje? Aha, moje jméno. Subira?" Přesto si nebyla jistá. Neznělo to správně. Ale bylo to její jméno, proboha! Jaký základnější fakt o člověku vůbec existuje?
Pomalu přikývl.
"Omlouvám se," vyhrkla.
"Za co?"
"Já…nevím. Já jen…omlouvám se. Občas mám tyhle pocity, jako bych se někomu měla omluvit." Uvědomila si, že se poprvé cítí, jako by její omluva zasáhla správné uši. "Omlouvám se," řekla, téměř jen pro sebe.
Vypadal otřeseně. "Eeh…Subira, že ano?"
"Ehm…ano." To bylo , koneckonců, přeci to, co bylo napsáno v jejím řidičáku!
"Nemůžu se ubránit pocitu, že vás odněkud znám. Jste si jistá, že jste tady nikdy nebyla?"
"Ano. Ne. Mám na mysli, že si to memyslím. Ale já…tohle všechno se mi zdá tak známé. Nemohli by jsme jít někam a promluvit si? Vaše pokoje?"
"Moje…pokoje?"
Proč jen tohle řekla? "Myslím…bydlíte někde tady kolem?"
"Jsem místní kurátor."
"Tohle je Osiridův chrám," řekla tiše.
"Ano. Můžeme jít do mé kanceláře. Můžete chodit?"
uvědomila si, že se opírá o kamenný sloup, a ustoupila. "Ano, ano, je mi dobře."
Bezmyšlenkovitě začala kráčet ke konci chodby, poté se zastavila před těžkými dřevěnými dveřmi. Nezdály se jí správné, jako by tam neměly být. V jejích snech byly dveře z jiného dřeva, jinak zdobené.
"Jak jste věděla, že tohle je moje kancelář?" zeptal se s vykulenýma očima.
Pokrčila rameny, neschopná odpovědět.
Dovedl ji dovnitř a jí se trochu ulevilo. Nábytek byl znovu na správných místech. Židle a stoly byly rozestaveny jako - no, jako předtím. Jediná rozdílná věc byl moderní psací stůl tam, kde měla být postel. Postel.… proč teď tak zrudla?
"Tohle byly pokoje velekněze, za doby Staré říše."
Byla to Subira, kdo to řekla, ne Onuris.
"Ano," řekl, neschopný ze sebe vypravit více než jen šepot. "Jak jste to věděla? Kdo jste?"
"Já nevím. Já jen…bojím se." Instinktivně mu vběhla do náručí. A on ji instinktivně objal. "Tohle všechno je tak zvláštní!" Dovedl ji na pohovku - starožitnou, jistě, ale ne starší než jedno či dvě století. Posadili se, a ona mu vše vysypala : její sny, vidiny, ten nesnesitšlný pocit potřeby být tady, v Thébách (ne "Luxoru") a někomu se omluvit. Někoho najít. A najít sebe samu.
Onuris bez přestání přikyvoval, vypadal bledý, ale zdálo se, že jí věří. To Subiru povzbudilo, protože její příběh se dosud setkal jen se skepsí a pohrdáním.
"…a pak jsem se dostala sem, a to všechno skončilo na tomhle místě, a ty… já tě znám, ale nevím jak. Vím tolik věcí, které bych neměla vědět…a které nemám žádný důvod vědět. Neumím číst hieroglyfy, ale umím to. Neznám nic v okolí tohohle chrámu, ale znám. Neznám tě, ale znám. A jsem strašně zmatená. Dokonce ani nevím, kdo jsem já!" Znovu padla do jeho objetí a rozplakala se.
"Poslyš, An-" To nebylo zaváhání, ale jen napůl vyslovené slovo. "Subiro," opravil se. "Nemusíš se bát. Přesně vím, o čem mluvíš."
"T-ty víš?" popotáhla, sahaje po papírovém kapesníčku značky Kleenex v krabici na jeho stole.
"Ano. Víš…já mám ten samý druh snů. Narodil jsem se tady v Luxoru, ale kdykoli jsem zavřel oči, viděl jsem ho jako Théby před dávnými časy. Byl jsem zamilovaný do tohoto chrámu - byl jsem jím posedlý, skutečně, už od dětství. Moje první práce bylo rozdávání vstupenek na prohlídky, a nikdy jsem nepracoval nikde jinde. Já tohle místo znám. Ne proto, že tu teď jsem, ale z jakýchsi…vzpomínek." Oči měl zastřené, vzdálené a zmatené.
Položila ruku na jeho silnou paži a zachvění jimi projelo jako nějaký elektrický výboj.
Upřeně se díval na nějaký bod mezi sebou a zdí. "Dokážu vidět tohle místo, jak vypadalo kdysi. Ne jenom tvar nebo chrám samotný, ale každičký detail."
"Moje tělo již není jeho chrámem," zamumlala ona, pohled nepřítomný.
"Co jsi to řekla?"
"Já…" pokrčila rameny.
Pokračoval. "A já tě také znám. Přestože nevím jak, ale znám tě. A to jméno, kterým jsi mi řekla…"
"Imhotep," řekli jednohlasem.
"V mých snech o starověku…mi lidé tak říkali. Viděl jsem se tady, v tomhle chrámu, a bylo to za doby Nové říše. Viděl jsem sochy, všechny ty ozdoby a dekorace, oběti…
"Osiridovy kněze…těla měli zlatě potřená ," řekla tichým hlasem.
"A faraonův palác…"
"Med-Jaiové…černě odění, líce a čela potetovaná," zašeptal, zíraje na ní, jako by byla duch.
"Princezna Nefertiri, oblečená ve zlatě-"
"-v boji s tebou před faraonovým trůnem," dokončil to.
"Faraon Seti," zamumlala, její tenké obočí se stáhlo v zamračení.
"Ten mizerný starý bastard," zavrčel v náhlé zuřivosti.
"Smilný tyran, toužící jenom po ovládnutí, moci,."
"Který nikdy nedával, jen bral!"
"Ale ty-" zarazila se, obkreslujíc dlouhým prstem linii jeho rtů. "Ty."
"Ty," zopakoval po ní.
"Jsi to ty." Chvíli lapala po dechu, a vše rychle přicházelo zpět. Věděla, kdo byla. Věděla, kdo byla. Věděla, kdo byl on. Věděla, co byli. Věděla, co udělali. Věděla, co mohli být. Pamatovala si všechno.
Chvějíc se, zašeptala jeho skutečné jméno. "Imhotepe."
"Anck-su-Namun," vydechl.
"Vzpomínám si."
Jen zíral, mysl ve víru náhlých vzpomínek.
"Vzpomínám si na všechno. "Já jsem Anck-su-Namun. Ty jsi Imhotep." Vstala a začala ukazovat po místnosti v náhodných směrech, nesouvisle odříkávajíc seznam znovuobjevených vzpomínek. "Seti… Nefertiri…Med-Jaiové…Hom-Dai… Kniha Mrtvých… Hamunaptra… O'Connell… Káhira… Londýn… Ahm Shere… Král Škorpión…Ta propast… Ty…Já…A já…u všech bohů."
Civěla v hrůze, a narazila dozadu do jeho psacího stolu. On se jen upřeně díval do prázdna, jeho hezká tvář bez výrazu. Přesto to viděla v jeho očích. Také si vzpomínal.
"Já…Co jsem to…? Ach, lásko - To je ono! To je proč jsem cítila vinu po celý život…tehhle život, v téhle době! Protože jsem ne…Já to ne…" padla na kolena se srdceryvnými vzlyky. "Ach, Imhotepe, omlouvám se! To je to, co jsem chtěla říct celý život, tenhle život! Omlouvám se! Omlouvám se! Oml…" Slzy jí zabránily v mluvení, a schoulila se do sebe, neschopná stát mu tváří v tvář.
"Anck-su-Namun," řekl jednoduše, jeho hlas stále postrádal emoce.
"Nevím jak-- Já jen - To bylo-- Já byla-Já nemohla-- omlouvám se!" vzlykala.
"Ty… jsi to ty. Má Anck-su-Namun." Znělo to více bázlivě než rozzlobeně, ale ona stále plakala. Poté ztichl.
Skrze slzy, ta-kdo-byla-Subira koktala "vzpomínám si" a "omlouvám se" a "Imhotepe." Čelo stále nechávala přitisknuté k zaprášenému koberci. Cokoli, než na něj pohlédnout.
Konečně, ho uslyšela se pohybovat. Očekávala závan z jeho ruky, nebo ten nechutně známý vpád chladné čepele. Schoulila se do pevnější kuličky a přála si rozplynout se a zmizet.
"Anck-su-Namun," řekl znovu. Jeho hlas byl klidný. Tichý. Smutný, ale ne rozzlobený. Cítila, jak jí opatrně položil dlaň na záda. "Podívej se na mě."
Zakňučela. Všechno, ale tohle ne.
Rozhodně ale něžně, zvedl její tvář k sobě. Přinutila sebe setkat se s jeho pohledem, jeho náhle důvěrně známé rysy byly rozmazané v důsledku jejích slz. "Omlouvám se, Imhotepe, Nikdy jsem nemyslela-"
Přiložil jí prst na rty. "Pssst."
Třásla se a cítila se akorát tak znovu omdlít.
"Odpouštím ti."
Její ústa se otevřela naprázdno, neschopná vypravit ze sebe slovo.
"Odpouštím ti," řekl znovu. "A miluji tě."
"T-t-to nemůžeš," řekla a zavrtěla hlavou. "Po tom všem, co jsi pro mě udělal, postavení se bohům, zabití faraona, vytrpění Hom-Dai, boj proti Škorpiónovi… a když jsi mě pak potřeboval, já jsem utekla. Nechala jsem tě…z-z-"
"Psst," řekl znovu, něžně.
"Nevím, co to na mě přišlo. Chtěla jsem tě zachránit, pomoct ti,ale já …já nemohla! Moje chodidla se nemohla odlepit od země; nemohla jsem dýchat. A když jsem konečně byla schopná pohybu, utekla jsem! Ach, bohové…" Otočila se od něj pryč, znovu neschopná podívat se mu do očí.
"Ano," řekl tiše. "A dokonce i po utrpeních Hom-Dai jsem nikdy necítil takovou bolest a zoufalství."
Z hrudi se mu vydral náhlý vzlyk, ale brzy se vzpamatoval.
"Ale já ti odpouštím." Naléhavá dlaň znovu sáhla, aby znovu otočila její obličej k němu. "Anck-su-Namun, kdysi jsem ti řekl, že tě budu milovat navždy, bez ohledu na to, co se stane. Chci říct, že jsi mi ublížila. Udělal jsem pro tebe všechno, co jen smrtelník může vykonat, poté jsem se vzdal svých sil. Vytrpěl jsem věci, které nikdy nikdo nevytrpěl, a doufám, že také nevytrpí. A ty jsi nebyla schopná udělat to samé pro mě. Ale já ti odpouštím, protože tě miluji. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu."
"Ale-"
"Psst. Vždy jsem věděl, že moje láska k tobě je silnější než tvá láska ke mně. Všechno, co jsi udělala, to jen potvrdilo. To je v pořádku," řekl zastřeným hlasem.
"Ale já tě miluji! Jsem zbabělá a neskutečně pitomá, ale miluji tě! I-" Vzlyky se vrátily, ale tentokrát klesla do jeho náruče namísto na podlahu. "Imhotepe."
"Anck-su-Namun," povzdechl si a pevně ji objal.
A tak byli znovu spolu, konečně. Ve své reinkarnaci neměl Imhotep žádnou ze svých telekinetických sil. Musel použít auto nebo velblouda jako každý normální člověk namísto cestování v písečném víru. Když se potřeboval vyléčit, musel se spoléhat na aspirin, antibiotika a pilulky proti kašli. Anck-su-Namun musela nechat své bojové schopnosti nedotčené-snad jen na obranu.
Ale nic z toho nevadilo. Už si zkusili tu cestu "převzít vládu nad světem", a ta jim nepřinesla nic než neúspěch, neštěstí a zatracení. A tak se vrátili ke svému původnímu cíli, jednoduše být spolu navždy. A přestože teď byli smrtelní a tím i zranitelnější, Med-Jaiové se jejich reinkarnací neobávali a nechali je napokoji.
Nejlepší byla ta kuriózní ironie osudu. Archeologové a badatelé byli jejich největšími nepřáteli v jejich dvou posledních největších zkouškách. A ti dva teď šli ve šlépějích svých protivníků a to tak, že se ujišťovali, že svět nikdy nezapomene na vznešenost, kterou Egypt kdysi oplýval.
Pouze překročili zákon. Oba byli zadrženi a museli zaplatit pořádnou pokutu za vplížení se do jistého muzea a za plivání na mumii faraona Setiho I. Nikdo jim nevěřil, když se snažili vysvětlit své skutečné důvody, samozřejmě. A tak zaplatili pokutu a za hihňání si šli svou cestou. Mumifikace sice mohla zanechat faraonovu podstatu naživu po jeho pozemské smrti, ale Imhotep a Anck-su-Namun byli stále naživu ve všech směrech, a to i po 3 000 letech. A zdálo se, že si to užívali daleko víc, než Seti
Jednoho nádherného letního rána o několik let později se Anck-su-Namun stala matkou. Ona a Imhotep pojmenovali svou malou princeznu Jendayi, což znamená "vděčná", protože přesně tak se cítili, a ten vděk sílil každým dnem. Vděk za to, že jim nakonec bylo dovoleno žít spolu. Klidně, spokojeně, v míru a po tom všem přeci jen šťastně.
***
Napsala: Katie Sullivan www.sullivanet.com
Na tento příběh navazují další dva příběhy od Katie - After To Begin Again a Pawns Of The Gods.
Líbila se vám tahle story?Můžete mi napsat komentář!:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikca Nikca | E-mail | 24. června 2006 v 10:23 | Reagovat

tak jo

2 Peeta Peeta | 8. července 2006 v 17:12 | Reagovat

jj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama