Nový blog

22. listopadu 2011 v 22:36 | Peeta |  O mně
Slavnostně oznamuji, že spouštím nový blog, který bude z velké části navazovat na tenhle.
Jakmile na něm bude něco k přečtení, dám sem odkaz.
Budu moc ráda, když na něj zajdete - ti, kdo si mě snad ještě pamatují z "produktivního období", i ti, co sem zabloudili až teď. :)

Petra


 

Pozdrav ze záhrobí (kidding)

9. srpna 2010 v 14:51 | Peeta |  O mně
Zdravím všechny.

Nevím, jestli sem ještě někdo zavítá, ale vidíte správně, jsem to já. Jsem naživu. Vážně.

Jak vidíte, žádný článek sem nepřibyl už hodně dlouho a i když nic nevylučuju, asi už jich moc nepřibyde. Vidíte ale, že blog pořád existuje, takže kdykoliv mi od blog.cz přijde mail, že by mi ho mohli zrušit, přihlásím se a je to zase ok. Jde o hodiny a hodiny, co jsem do toho dala, o dost informací, které, jak doufám, se někomu k něčemu můžou hodit, vlastně o kus mýho života.

Proč to tady tak nějak zamrzlo? Nemyslete si, že Egypt už ráda nemám a nezajímám se o něj, to rozhodně ne. Pořád doufám, že se tam co nejdřív podívám (i když to finanční situace vážně nedovoluje), když je nějaká novinka, zajímá mě, ale… ta patnáctiletá holka, co sem asi před 3 lety dávala poslední články, potřebovala trochu vyrůst, potkat nový lidi, objevit nový zájmy, začít si trochu užívat a najednou jsem na nic z tohohle neměla čas ani náladu. Někdy mě to trochu mrzí, když se podívám, co jsem do toho dala práce, ale co se dá dělat.

No ale jak se mám teď? Pochybuju, že to někoho z vás bude zajímat, ale dobře. :D Někde tady ještě vyhrabete pár povídek o Mumii, co jsem ve 13-14 překládala. Upřímně řečeno, bojím se si to přečíst, p rotože bych se asi šla oběsit z toho, co jsem tam psala za blbosti, ale je fakt, že mi to hrozně moc pomohlo co se týče angličtiny a aspoň v tomhle jsem zůstala "v oboru" - letos jsem dělala přijímačky na Karlovku a v září nastupuju na obor Překladatelství a tlumočnictví. Vyšlo
mi to i na další obory včetně starořečtiny a anglistiky, ale tohle byla jasná volba. :D

Jinak jsem z "rodný dědiny" přesídlila snad už natrvalo do Prahy, mám tady práci a pak od října školu, všechno super… hmmm, co ještě? Jo, pořád mám černý vlasy, akorát už nemám tu věčně se kroutící ofinu (aight, tohle na vlnitý vlasy prostě nejde. Děkuju - nejen za tohle - člověku, kterej mě na to trpělivě upozorňoval, až mi to došlo. :D (jo, fakt důležitá informace, já vím…), přestala jsem používat divný výrazy jako "inu", už nejsem absolutní ignorant co se týče současný kultury a politiky (i když občas se ještě objeví výpadky), břišní tance už pár let bohužel nedělám, ale chystám se na flamenco….
A pořád ještě ale občas mluvím z cesty, takže mě omluvte za tenhle výlev.

Ještě jednou se omlouvám za ten svůj "útěk", mějte se všichni krásně a klidně mi sem napište, občas sem zajdu. ;)

P.

Egyptská expozice v Louvru aneb Co bylo o prázdninách

21. prosince 2008 v 18:08 | Peeta |  Egyptologie
Ahoj všichni!

Tak se nějak stalo, že se ze mě přes ten rok kromě egyptofila stal i frankofil, takže když jsem koncem června jela do Paříže (ne úplně sama, ale s mámou, ale bez služeb cestovky - hezky koupit lístky na autobus, zabookovat hotel a jede se :D), bylo mi jasné, že se bezpodmínečně musím podívat i do Louvru.

Mimochodem, strávila jsem tam celý dopoledne, a to jen v egyptským oddělení, který jsem ani nestihla projít (natož nafotit!) celý. Takže kdybyste chtěli vidět všechno, ale opravdu všechno, dejte si na to minimálně měsíc :D

Měla jsem už to štěstí tam zavítat na jaře se školou, takže Monu Lisu jsem měla úspěšně za sebou a zrovna mě nelákalo cpát se davy turistů, abych se na ní mohla 2 vteřiny podívat, než mě vytlačí další turista (jo, i to se stává).

Z hotelu jsme vypadly nelidsky brzo ráno, dávno před otevírací dobou, takže jsme si v pekařství koupily pain du chocolat (něco jako croissant plněný čokoládou), a metrem dojely na Place de la Concorde a odtud do Tuilleries, kde jsme se posadily na židle ke kašně a začaly se cpát. Ještě telefonát domů, sms kamarádce, pár fotek, krmení holubů, vrabců a kachen (a doslova nám zobali z ruky :D) a za chvíli jsme se vydaly zahradami až k Louvru.

Unikly jsme obchodním pokusům prodavačů klíčenek-Eiffelek (po Paříži jich musí být tisíce a někteří jsou fakt milí a popovídají si) a posadily se ven před pyramidu, protože do otevření jsme musely ještě čekat. Až ve chvíli, kdy se kolem začalo motat víc japončíků s minifoťáčky na krku, kteří začali tvořit frontu, stouply jsme si za ně a bavily se odposloucháváním telefonujícho amíka vzadu.

Potom už ale jen otevřeli vchod, projeli naše tašky bezpečnostním zařízením (taky se vždycky bojíte, že tam najdou něco, co se jim nebude líbit?) a my po jezdících schodech sjely dolů.

Zbytek bude v galerii:)
(kdyby ten odkaz nefungoval, dejte mi vědět)
A tady je moje video, co jsem nahrála foťákem (jo, mizerná kvalita), je to kniha mrtvých:






 


Videa o Mumii

28. července 2007 v 23:56 | Peeta |  Videa (film)

Němý výkřik2 - k.03

28. července 2007 v 23:12 | Peeta |  Povídky
Je pitomá. Pitomá a zbrklá. Tak to je.
Elena seděla na dřevěné, bíle natřené lavičce v parku, upraveném ve francouzském stylu. Po dlouhém čase stráveném putováním po poušti i pralese ji ta geometričnost a dokonale zastřižené keříky, trávníky a růže lezly na nervy. A když přihlédla k tomu, že všechno, na co od té doby, co odešla od Morretiových, sáhla, se jí nevedlo, měla sto chutí pronajmout si velblouda a do té zatracené pouště se vrátit.
Celý den strávila chozením po domech, výstavních vilách v evropském stylu, ale i chudinských chatrčích na rozpadnutí a zjišťováním, zda někdo někdy nedávno neviděl a nebo neslyšel o někom, kdo by odpovídal Imhotepově popisu. Marně. Zdálo se, že po knězi se slehla zem. Možná měl Alberto s těmi krokodýly pravdu, napadlo ji, a při té představě se otřásla. Ale no tak, vrazila si v duchu facku za takovéhle myšlenky. Musí uvažovat optimisticky a nevzdávat se po prvním dni.
Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu. Věděla, že toho chce moc najednou a bylo by neskutečné a bohužel nepravděpodobné štěstí, kdyby na něj v blízké době opravdu narazila. Došlo jí, že její předchozí panika byla pravděpodobně zbytečná. Z toho, co už znala a zažila, věděla, že Imhotep je někdo, kdo přežil (víceméně, samozřejmě) šílenější věci, než si kdo vůbec dokáže představit, a že je naprosto schopen se o sebe postarat, a to snad i ve dvacátém století. Takže jestli žije, určitě teď někde je a je jen otázkou času, kdy se setkají. Nebyla si ani jistá, jestli by její pomoc, ať už by byla jakákoliv, ocenil. Ale to jí bylo, upřímně řečeno, srdečně jedno.
Upravenou cestičkou, přímo kolem Eleniny lavičky, procházela hezká rodinka. Sestávala se z dvou dospělých a holčičky se světlými vlásky, která byla upravená jako porcelánová panenka a vesele poskakovala kolem bílého kočárku s krajkami, který její matka tlačila před sebou. To, co Elenu tolik zaujalo, byl ovšem čerstvý křupavý croissant, kterým se holčička cpala. Připomněl jí totiž, jaký má ve skutečnosti hlad, a její tělo odpovědělo hlasitým zakručením žaludku. Doteď ji vlastně ani nenapadlo něco tak přízemního, jako je potřeba jíst, a uvědomila si, že naposledy snídala na lodi starých manželů. Inu, filozofování bude muset jít na chvíli stranou.
Po krátkém uvažování se vydala směrem k nedaleké restauraci, kterou toho rána viděla, když procházela ulicemi vedoucími z říčního přístavu. Nacházela se v přízemí hezkého hotýlku, nebyla moc velká a působila příjemně a čistě, což bylo něco, na co si Elena už dávno odvykla.
Kolem se procházely páry i rodinky podobné té, kterou viděla v parku. Muži v sáčkách a kloboucích, ženy učesané a oblečené podle poslední módy, samí Evropané. Jen v podloubí jednoho domu seděl na zemi otrhaný černý žebrák a natahoval ruce po kolemjdoucích v naději, že mu někdo daruje drobný peníz nebo něco k snědku.
Co jí to jen…? Trhla sebou. Připomnělo jí to totiž jednu drobnou, ale podstatnou a velice důležitou maličkost - a to, že je absolutně, ale absolutně a nezvratitelně bez peněz.
Zamrkala, než jí to došlo, a cítila, jak se vidina jídla a i lepších zítřků pomalu ztrácí v nedohlednu. Na výpravu do Ahm Shere si žádné peníze ani majetek nebrala - vše svěřila jedné důvěryhodné osobě v Káhiře. Návrat do reality byl tedy poměrně tvrdý. Co teď? Krást nebude, tak zoufalou variantu si nechá na později. Od Alberta a Clarissy si rozhodně žádné peníze nevezme - už tak pro ni udělali dost, cítila by se trapně. Možná by měla úspěch, kdyby napodobila toho žebráka, ale jako Evropanka by spíš působila, že si jen dělá legraci. Má zastavit kolemjdoucího a požádat ho o peníze? Ani náhodou, má nějakou hrdost. Jako poslední, nejméně příjemná, ale nejpřijatelnější tu byla varianta, si potřebné peníze vydělat. Pohlédla na restauraci. A nebo si jídlo odpracovat.
~~º~~
"Nó, slečinko… to víte, že by to šlo, jenže… no,nevím." Drbal se na hlavě tlustý kuchař ve špinavé zástěře.
"Tak v čem je problém?" rozčilovala se Elena. "Nemůžu za to, že mě okradli za bílého dne! Chci být ale slušná, a tak, protože nechcete přijmout nabídku, že zaplatím později, vám nabízím, že si svůj dluh odpracuji, třeba v kuchyni!" Nervózně podupávala a měla chuť toho chlapa vzít pod krkem, protože hlad byl hlad a ona už prostě nechtěla čekat, až se bude smět najíst. Lidi jí štvali.
"Ale to se pro dámu nehodí, chápejte…"
"Na to kašlete, sakra!" zaklela. "Dáma nedáma, mám hlad! Od snídaně jsem nejedla a to je šest odpoledne! Jestli chcete, abych si dala jídlo a odešla bez placení, jen do toho. Ale já chci prostě jednat slušně, jenže to půjde jen tehdy, když mi v tom nebudete bránit. Jasné?" střelila po něm pohledem, který jistě sděloval, že jestli ji bude ještě chvíli štvát, je schopna mu zdemolovat nejen obličej, ale celou restauraci.
Zazubil se. "Hehe... když to berete takhle, slečinko, proč ne, že?" sděloval jí huhňavou angličtinou a rázem se proměnil. "Služebníček, madam, služebníček. Posaďte se prosím ke stolu, donesu vám jídelní lístek."
~~º~~
Položila umytý talíř na stůl, kde se jako věže začaly hromadit hory nádobí. V duchu sama se sebou uzavírala sázky, kdy se jedna z nich zřítí na podlahu a změní se ve změť střepů. Kdyby ovšem takové sázky chtěla uzavírat s někým jiným, asi by měla smůlu. V kuchyni bylo neúnosné vedro a vzduch byl nasáklý vodními parami a podivnou směsí vůní. Spolu s ní tu nádobí myli ještě dva lidé. (No, myli - o mytí nemohla být moc řeč, protože voda, která k tomu účelu sloužila, byla už špinavější než talíře, které se do ní dostaly). Jeden z nich, který se představil jako Imad a zapáchal hůř než koš na odpadky, teď pochrupoval na židli u kdysi bílé zdi. Řeči s ním moc nebylo a upřímně řečeno - ani o to nestála. Druhý z místních kuchtiček pro všechno se jmenoval Nabil a byl poněkud vstřícnější než jeho zapáchající kolega. Jenže nejspíš trpěl zažívacími potížemi a víc času než v kuchyni trávil na záchodě. Takže všechna ta práce připadla na Elenu. Měla silné podezření, že nejstarším zbytkům na nádobí jsou tak dva týdny, a podle toho také vypadaly. Vzpomněla si na svého známého ze střední, který se zabýval zkoumáním plísňových monokultur.
"Doprčic, Nabile, to tam budeš sedět po zbytek dne?" křičela směrem k záchodkům.
Odpovědí jí bylo jakési vzdálené zamumlání a pak už slyšela jen spláchnutí. Za chvíli se do kuchyně přišoural Nabil ve špinavé košili a kalhotách. Z dálky slyšela ostatní zaměstnance restaurace povídat něco o návštěvě nějakých papalášů, ale nevěnovala tomu pozornost.
"Na, dělej chvíli taky ty," zavrčela a podala mu mokrou špinavou utěrku a opřela se o zeď, protože ji bolela záda.
Nabil se ale do práce nedal a beze všeho odsunul stranou trochu nádobí a posadil se na stůl, načež chvíli zůstal tupě civět na Elenu. Zpočátku se u něj a Imada objevila nechápavost, co evropská lady dělá v jejich kuchyni, ale nakonec se s tím smířili, stejně jako vrchní kuchař. Trochu se ošila, protože se ho chtěla na něco zeptat.
"Ehm, Nabile?"
"Poslouchám."
"Chtěla bych tě požádat o laskavost." Prohodila bezstarostným tónem, aby se předem nevyděsil. Neodpovídal, tak pokračovala. "Hledám jednoho svého přítele a doneslo se mi, že by se měl pohybovat tady ve městě. Na policii se obracet nechci z jistých důvodů, jak jistě chápeš…"
"Jo, rozumim, nejspíš někdo hledanej, co?"
"Hm, tak nějak. Nevíš o někom, kdo by mi mohl podat pár informací, jestli se tady v okolí neobjevil? Někom, kdo má přehled, co se tady děje, kdo má informace."
Na Nabilově obličeji se objevil velký radostný úsměv. "Vezmu tě ke strýci! Pomůže ti, určitě!"
No tak uvidíme, pomyslela si Elena.
__________________________________________________
Další kapitola bude brzy... bude zase z jiný dějový linie, tentokrát se vypravíme do Káhiry za přítelkyní Andrewa Wrighta, Sarah. :)
Dobrá zpráva: Mám úplně a kompletně promyšlený děj až do konce. Jestli to někdo vydrží číst (někdo by se najít mohl, ne?;), určitě ho to nezklame. Kritika, chvála, komentáře a nápady se přijímají. Co prozradím, je moje motto nejbližšího pokračování příběhu:
Co se může pokazit, to se taky pokazí, a co se pokazí, to se hodí.
_____________________________________________________

Video - pyramidy v Gize

27. července 2007 v 15:53 | Peeta |  Videa

Video - Abu Simbel

27. července 2007 v 15:47 | Peeta |  Videa

Video - Achnaton

27. července 2007 v 15:40 | Peeta |  Videa

Video - konec Philae

27. července 2007 v 0:45 | Peeta |  Videa

Obchod a měna

23. července 2007 v 22:14 | Peeta |  Běžný život
Hrdinské výkony Thutmose III. v Asii způsobily, že díky rozšířenému stakyu s okolním světem přestali být egypťané zahleděni sami do sebe a ochotně přjijímali nové myšlenky. Do Egypta se dostalo množství cizinců, buď odvedených do vojska nebo obchodník ůa osídlenců, kteří prinesli cizí zvyklosti a způsoby oblékání, a dokonce i nová slova, přejatá do egyptštiny. Ohromné bohatství plynoucí z dobytých asijských států přineslo Egypťanům, až na rolníky, nevídaný blahobyt. Rostla pptávka poluxusu a exotické zboží ze západní Asie a Núbie, z Kréty i Mykén, nejenže nacházelo mezi zbohatlými Egypťany připravený trh, ale také seznamovalo egyptské řemeslníky s novými uměleckými formami.
Debeny
Za Nové říše probíhal drobný obchod tradičním způsobem, buď na městských tržištích, kde bylo možné koupit nebo prodat přebytečné výrobky, nebo mezi jednotlivci. Protože mince byly vynalezeny až v 7. stoeltí př. n. l. v maloasijské Lýdii, používal se dlouho systém výměnného obchodu; za Nové říše ve zjednodušené podobě. Cena běžného zboží se vyjadřovala pevně stanovenou hodnotou mědi, stříbra, obilí a zlata. Hodnota kovu se vyjadřovala ve váhových jednotkách - 91 gramů představovalo jeden deben, desetina debenu se označovla kit. Užívání stříbra jako porstředku směny bylo natolik věžné, že výraz pro stříbro, hedž, se téměř stalo synonymem "placení". Obilí se mětilo na chary (pytle obsahující asi 77 litrů), přičemž jeden char odpovídal 2 debenům mědi. Zlato mělo oproti stříbru dvojnásobnou cenu a stříbro bylo stokrát cennější než měď. Na konci Nové říše bylo běžné, že plátěná tunika měla hodnotu 5 debenů mědi, prvotřídní býk 120 debenů a tele 30 debenů.
Zboží se někdy nekupovalo az skutečný kov nebo oblií, ale mohlo se vyměňovat za dohodnuté ekvivalenty v mnoha jiných druzích výrobků, obvykle takových, které budoucí kupec měl právě k dispozici nebo mohl získat, možná prostřednictvím další směny. Při jedné obchodní operaci za 19. dynastie tak byla syrský služebnice oceněna na 4 debeny a 1 kit stříbra, ale byla koupena za 6 bronzových nádob, 10 debenů mědi, 15 plátěných oděvů, 1 plášť, 1 přikrývku a hrnec medu. Zajímavé je, že jednu dvanáctinu debenu představoval plochý kovový kotouček, na kteérm mohla být vyražena buď jeho váha, nebo jméno instituce, která ho vydala, což byla prakticky mince.

Zdraví

23. července 2007 v 22:00 | Peeta |  Běžný život
Nemoci, které sužovaly staré i současné Egypťany, jsou si dost podobné. Ve venkovských oblastech Egypta jsou totiž podmínky do značné míry stále stejné. Vlhko, které se drží v vdomech z nepálených cihel, škodí zdraví; znečištěná voda a nedostatek hygieny vedl k zažívacím obtížím, kožním nemocem, napadením červy a vředům. Velmi četné byly oční infekce a nemoci.
Pramenem ke studiu nemocí ve starém Egyptě jsou lékařské papyry, sochy, malby a reliéfy, a také mumia pozůstatky koster. Kléméns Alexandrijský (200 n.l.) trdil, že existuje 42 egyptských "knih" (Egypťané knihy jako takové neznali), které shrnují veškeré lidské vědění: šest z nich pojednávalo o medicíně (anatomii, nemocech , chirurgii, léčiech, očních a ženských chorobách). Žádný z těchto papyrů se nedochoval, ale o lékařských záležitostech pojednává mnoho jiných. Největší a nejdůležitějších z nich je Ebersův papyrus, sepsaný kolem 1550 př. n. l. a pojmenovaný p německém egyptologovi G. Eberosiv, který ho roku 1873 koupil v Luxoru. Ebersův papyrus pojedává o žaludečníchobtížích, činnosti srdce, chirurgickém ošetřování a o gynekologii. Nejstarší papyrus, Káhúnský, sepsaný kolem 1880 př. n. l. a pojmenovaný podle místa, kde ho objevil Petrie, pojednává o ženských nemocech,a má i veterinární oddíl. Chirurgická příručka je tématem Papyru Edwina smithe,sepsaného kolem 1880 př. n. l. a pojmenovanéh podle amerického starožitníka, který tento a Ebersův papyrus koupil roku 1861 v Luxoru. Tyot a dalších šest rozsáhlých papyrů svědčí o tom, že staří Egypťané kromě jiných chorob trpěli trachomem, sezónními očními záněty, kýlou, kožními nemocemi, hemeroidy a ušními záněty.
Umělecká zobrazení zachycují doklady zakrslosti, oboustranného vymknutí kyčelních kloubů, atrofie údů způsobené dětskou obrnou a poruchami hypofýzy. Kosterní pozůstatky a mumie, zkoumané pomocí radiografie, makroskopie, endoskkopie a histologických postupů, jako jsou světelné, polarizační a elektronové mikroskopy, svědčí o vrozených poruchách, jako je achondroplasie, akrocefalie, hydrocefalie, displazie kyčelnho kloubu, rozštěpa patra a oboustranná osteoporóza a o získanýc hnemocech, jako je pakostnice, zánět středních oucha, tuberkulóza, dna a osteoporóza. Běžné byly tasemnice, ledvinové a žlučové kameny. A také neoci dýchacích cest, jak oje zápal plic a záněty průdušek. Doložená je kapavka, ale žádné nádory, a jen ve velmi malé míře rakovina - možná proto, že pouze málo lidí se dožilo takového věku, aby se tato choroba rozvinula. Až do římské doby tu neexistovalo malomocenství a ani epidemické nemoci, jako je mor nebo cholera, i když se soudí, že za 20. dynastie došlo k epidemii neštovic. Vzhledem ke slunečnímu světlu neexistovla křivice. 30% zkoumaných eg. mumií jeví známky obecně špatného zdraví v dětství a dospívání - nemoce a podvýživa.
Dříve se soudilo, že o vědecké medicíně lze mluvit až u Řeků, jako byli Hippokratés a Galén, a aže lékařství, jak se provozovalo ve starém Egyptě, bylo jen směsicí magie a pověr. Dnes víme, že tomu tak nebylo a že základy egyptské medicíny tvořily vědomosti z období zrkuba 2000 let před prvními řeckými lékaři.

Strava

23. července 2007 v 21:45 | Peeta |  Běžný život
Strava staroegyptského rolníka se asi v zásadě podobala tomu, co jí současný felláh: chléb, cibuli, sýr a cizrnu nebo boby, doplněné o lnilské ryby a divoké ptactvo. Denní chléb se připravoval se špaldy rozemleté na mouku kamenným tloukem v moždíři nebo na ručním mlýnku. Těsto se zpracovávalo dokulatých plochých bochníků a nekvašené se peklo na horkých kamenech nebo na vnější straně pecí. Pec, zhotovená z nilskéhho bahna, byla asi metr vysoká, kónického tvaru a nahoře otevřená. Oheň hořící uvnitř rozpaloval vnější stěny a bochánky těsta se na ně daly připlácnout - jakmile byly upečené, samy odpadly.
Chléb
Chléb byl ve starém Eyptě obvyklou potravou i pro boháče. Nejvěžnější druh se nazýval ta, ale za Staré říše existovalo více než 40 druhů chleba a koláčů. Chléb byl různě velký a měl mnoho tvarů; do základního těsta se mohl přidávat med, ovoce nebo koření. Mladí EgypŤané měli ve starověku dobré zuby. Zuby staroegyptských mumií nemají zubní kaz, možná protože ve stravě chyběl cukr, ale u mnoha starších lidí jsou obroušené a zahrocené. Zahrocení bylo pavděpodobně způsobeno příměsí částic písku ve stravě, protože většina chleba se připravovala ze zrní vymláceného na kamenném mlatu a semletého na kamenném ručním mlýnku. Kamínky, které tak byly neoddělitelnou sočástí chleba, zuby poškozovaly. Zuby Egypťanů z vyšších vrstev jsou opotřebované méně, protože zřejmě nejedli tolik hrubého chleba.
Pivo
Pivo se vyrábělo z ječmenného těsta, zpočátku připravovaného a pečeného v hliněných nádobách jako chléb. Napůl upečené těsto rozdrobili do velké kádě a dolili vodou, někdy oslazenou šťávou z datlí nebo granátového jablka. tato směs rychle kvasila vzniklá tekutina se z těsta přecedila do hrnce. Pivo se vrzy kazilo. Egypťané ho pili ve velkém množství a raději než vodu.
Maso
Nejoblíbenějším masem ve starém Egyptě bylo hovězí, ale jedlo se i skopové a kozí, a také maso gazel a antilop. Venkované si maso nemohli dovolit. Přestože staří Egypťané považovali vepřové arybí maso za "nečisté", pravděpodobně protože se v horkém podnebí rychle kazilo, a přestože všichni, kdo se účastnili náboženských obřadů, měli přísně zakázáno pojídat ryby, nemohli si zejména venkované dovolit takový luxus, aby "nečisté" maso vyřadili ze své stravy. Sýr se z kozího, ovčího nebo kravského mléka vyráběl zřejmě stejně, jako v některých eg. vesnicích dodnes - mléko se nalije do zvířecí (obvykle kozí) kůže natažené na rám a kolébá se tam a zpátky, dokud se nestluče do podoby sýra.
Další potraviny a sladidla
Mnoho potravin, které se dnes v Egyptě pěstují - například rýže, brambory, citrony, pomeranče, banány, rajčata, mandle, mango, broskve - sem bylo zavedeno až v novnověku. Cukrovou třtinu, v současnosti jednu ze základních plodin, staří Egypťané neznali: protože stejně jako jejich potomci rádi mlsali, používali jako sladildo med. Chludí sbírali med divokých včel na poušti, bohatí ho získlávali od včelařů: produkce domácího medu patřila ve starém Egyptě k důležitým odvětvím.

Němý výkřik2 - k.02

22. července 2007 v 12:09 | Peeta |  Povídky
Nil, Súdán, 1933
"Eleno, počkejte přece chvíli!"
"Nezlobte se, Clarisso, ale nemůžu. Jednoduše nemůžu." Oblékala se rychle do svých kalhot a bot a poněkud volné bílé halenky, kterou jí půjčila stará paní. "Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělali, že jste mi zachránili život, ale musím zjistit, jestli se dá ještě něco dělat."
"Probůh, holka, uklidněte se trochu." brumlal Alberto a položil porcelánovou dýmku, ze které celou dobu bafal, na proutěný stůl. "Zopakujte mi to ještě jednou. Mluvíte tak rychle, že mám problémy vašemu příběhu porozumět."
Elena nechala poslední knoflík halenky nezapnutý a s povzdechem se svezla do křesla. Napila se ze šálku kávy, který ji Clarissa přinesla. Doufala, že ta povídačka, kterou si vymyslela, bude aspoň trochu věrohodná. Lepší než jim vyprávět příběhy o živých mumiích, ztracených oázách a zlatých pyramidách… "Tedy, pane Moretti, zhruba před týdnem a půl jsem se z Káhiry vydala do Núbijské pouště se skupinou… badatelů, abychom zmapovali místní případné oázy."
"Počkejte," zamračil se Alberto, "v Núbijské poušti nejsou žádné oázy."
Elena se na okamžik zarazila a vzápětí toho litovala a doufala, že to nebylo poznat. Usmála se a se zdánlivou sebejistotou prohodila: "To se nám právě mělo podařit vyvrátit."
"Opravdu jsme na jednu takovou narazili. Ovšem vyskytly se jisté komplikace a téměř celá skupina se mně a jednomu mému… společníkovi ztratila. Snažili jsme se je hledat, ale bezvýsledně. Obávám se, že to nepřežili." Zesmutněla, a tentokrát nehrála. Měla tam hodně přátel a myšlenka, že jsou všichni mrtví, ji skličovala. Snad ne všichni…
"V noci jsme našli jakousi jeskyni, kde jsme se rozhodli přespat. Vzadu v té jeskyni byla propast, podlouhlá trhlina v zemi. Byla tma, takže jsme nemohli dohlédnout na dno. Můj přítel ji chtěl prozkoumat, já jsem ho měla jistit lanem. Ale utrhl se pod námi kus skály a poslední, na co si vzpomínám, je, jak padám dolů do propasti. Pak jsem se probudila tady u vás." Rychle pohledem přelétla Alberta a Clarissu, zkoumajíc, jestli jejímu z části vybájenému příběhu věří.
Alberto pokýval hlavou. "Tou propastí tedy musela téct podzemní řeka, vtékající do Nilu nebo Atbary, klidně Atbara samotná."
Elena nadšeně vykulila oči. To ji nenapadlo, ale dávalo to smysl. Ahm Shere přece protékala řeka, která v okolní vegetaci vymlela hlubokou rýhu, takže kdyby vedla i pod pyramidou… "Takže si myslíte, že když mě našli…"
Clarissa se usmála a dokončila její větu. "… Ano, je možné, že i váš společník je naživu a snad i víceméně v pořádku."
"Pokud ho neroztrhali krokodýli v řece." přisadil si pesimisticky její manžel.
"Alberto!" okřikla ho Clarissa a řekla italsky něco, čemu Elena nerozuměla, pak se obrátila na ni. "Promiňte, on je od války zkrátka takový."
"Jsem realista, drahá." opáčil Alberto. "Každopádně, slečno, nejlepší by bylo obrátit se na policii. Pokud je váš přítel k nalezení, živý nebo mrtvý, těžko ho vypátráte sama."
"Ale on nemluví anglicky, ani německy, francouzsky, italsky, natož arabsky ani žádným jiným rozšířeným jazykem! Nezná to tady, kdoví kde teď je a co se s ním tady může stát! Nemůžu tady jen tak sedět a pít s vámi kávu, to prostě nejde!"
Cítila, že začíná panikařit, což pro ni nebylo zrovna typické. Ona, jindy docela klidná bytost s nadhledem. Že by se praštila do hlavy?
"Skutečně? A odkud tedy je?"
Elena se kousla do rtu. "Je z… z… Jižní Ameriky. Mluví málo rozšířeným domorodým nářečím." Napadlo ji, že by si to všechno měla začít psát, jinak to zapomene.
"Ach tak."
Clarissa, která zůstávala zticha, se teď otočila k Eleně a vzala si od ní šálek kávy. "Já s Albertem tu zůstáváme ještě týden. Tak už běžte a až budete něco potřebovat, přijďte." Pobaveně se usmála nad Eleniným výrazem. "Jděte a najděte ho, a když ne, pojedete s námi do Káhiry na policii. Tak už běžte, holka, šup!"
Elena na nic nečekala, radostně starou ženu objala a v příští minutě už sbíhala po schůdkách dolů na břeh.

Hyksósové

18. července 2007 v 13:22 | Peeta |  Starověký Egypt a ostatní národy
Příslušníci různých semitských kmenů ze záp. Asie, kteří byli nositeli fénicko-palestinské kultury střední doby bronzové II a postupně proniklido Egypta v 1. pol. 17. stol. př. Kr. Jejich označení pochází pravděpodobně z eg. hekauchasut, vládci cizích zemí. (ale setkala jsem se i s jinými vysvětleními - pozn.)
Lepší, již bronzové zbraně a vyspělá vojenská taktika dopomohly Hyksósům k ovládnutí Dolního Egypta. Ve východní deltě založili své sídelní město Avaris (eg. Hatuaret) a také vlastní dynastii (15. a 16.). Jejich nejvýznamnějšími panovníky byli Chaian a Apopi.
Hyksósové přijali mnohé prvky eg. kultury a náboženství. uctívali zvláště boha Sutecha, ale i další eg. a syropalestinská božstva (Aštoret a Anata). Rozvíjeli obchodní styky s Malou Asií, Krétou a Núbií.
Hmotné a písemné prameny přibližující vládu Hyksósů pocházejí z jejich sídlišť, chrámů a pohřebišť objevených ve vých. deltě (Tell ed-Dabaa, Tell el-Jahúdíja, Tell el-Maschúta).
Thébští vládci 17. dynastie, Sekenenre Tao, Senachtenre Tao a Kamose proti nim zahájili boj, přičemž použili zbraně Hyksósů (jako první do Egypta přinesli bojový vůz a koně) i vojenskou taktiku. Válka skončila egyptským vítězstvím a založením 18. dynastie.
NEJEN HYKSÓŠTÍ PANOVNÍCI
Chaian
Trůnním jménem Suserenre Chaian byl vládce 15. hyksóské dynastie. Zaa vlády Chaiana a jeho nástupce Apopiho dosáhla hyksóská moc svého vrcholu. Předměty s jeho jménem byly nalezeny i na vzdálených místech, např. v Bagdádu, Boghazköy, Knóssu a Palestině, což svědčí o čilých obchodních stycích Egypta s cizinou v tehdejší době.
Apopi
Chaianův nástupce, Aauserre Apopi, byl nejvýznamnější panovník 15. hyksóské dynastie. Ovládal Dolní Egypt a jižní část Palestiny, přičemž zbytek Egypta a některé oblasti Předních ovýchodu mu odváděly tribut. Na sklonku jeho vlády došlo ke Kamosovu úspěčnému protihyksóskému povstání v Horním Egyptě. Brzy po Apopiho smrti se hyksóské panství v Egyptě zhroutilo. Apopi je rovněž zmíněn v literárním díle, které líčí jeho spor s thébským vládcem Sekenenreem, Kamosovým otcem.
Sekenenre Tao II.
Vládce 17. dyn., který zahájil boj s hyksóským panovníkem Apopim, v němž sám padl, jak dokazují smrtelná zranění, způsobená typickou hyksóskou válečnou sekerou, na hlavě a krku jeho mumie, objevené v eskrýši v Dér el-Bahrí v r. 1881. Sekenenreova hrobka se nacházela zřejmě v oblasti Dra Abú en-Naga.
Kamose
Vadžcheperre Kamose - poslední vládce 17. dyn., který úspěčně bojoval proti Hyksósům a dobýval zpět jejich území až k Hatuaretu. Při svém tažení na jih opět získal Buhén. Kamosovy vojenské úspěchy jsou podrobně zaznamenány na dvou velkých stélách nalezených v Karnaku. Jeho hrobka se nachází v Dra Abú en-Naga.
Ahmose I.
Nebpehtire Ahmose, syn Sekenenrea Taa (II.), první vládce 18. dynastie. Úspěšně završil osvobozovací boje svých předchůdců, když definitivně porazil Hyksósy a vyvrátil jejich poslední opěrný bod Šaruhén poblíž Gazy v Palestině. Obnovil eg. panství v syro-palestinské oblasti a Dolní Núbii, kam podnikl dvě vojenské výpravy a nastolil zde pevnou eg. vládu. V jejím čele byl núbijský místokrál Turi, který sídlil v Buhénu. Do vedení nové efektivní ústřední správy země jmenoval oddané a schopné thébské úředníky, kteří podporovali vládce 17. dynastie bojující proti Hyksósům. Za Ahmosovy vlády bylo obnoveno lámání vápence v Tuře a opět se započalo s velkými stavebními projekty (chrám v Karnaku).
Ahmose Nefertari
Manželka Ahmose I., královna Ahmose Nefertari, byla později zbožštěna a uctívána dlouhou dobu jako vlivné ochranné božstvo, kupodivu nikoli se sevým manželem, ale jejich synem Amenhotepem I. Centrem jejího kultu byly Záp. Théby, zejméne Dér el-Medína (což úzce souviselo s e skutečností, že Amenhotep I. založil královský hřbitov v Údolí králů, na jehož výzdobě se právě umělci a řemeslníci z této vesnice podíleli). Mumie královny byla objevena ve skrýši v Dér el-Bahrí.
Povídka O sporu Sekenenrea a Apopiho
Z této novoeg. povídky, známé z jediného o pisu na hieratickém Sallierově papyru I (nyní v Britském muzeu) z 19. dynastie, se zachoval pouza začátek.
Apopi sídlící v deltě posílá thébskému Sekenenreovi provokační dopis, v němž si stěžuje, že hroši v Thébách (vzdálených více než 600 km) dělají takový zhluk, že nemůže spát. Sekenenre odpoví vyhýbavě a svolá své rádce, aby s nimi projednal další postup. Zde text končí.
Podle tónu vyprávění lze předpokládat, že spor se nebude řešit silou, ale spíše vtipem a obratným jednáním, které přinese vítězství Hornímu Egyptu. Ovšem ve skutečnosti vše probíhalo zcela jinak.

Novinky: Mumie královny Hatšepsut nalezena!

28. června 2007 v 11:16 | Peeta |  Novinky
Egyptologům se nyní podařil vpravdě husarský kousek: po téměř třech a půl tisících letech identifikovali mumii královny Hatšepsut.
Jde o jedno ze dvou ženských těl objevených v roce 1903 v Údolí králů poblíž Luxoru ve skromném hrobě, o němž se předpokládalo, že patřil Hatšepsutině kojné jménem Sit-Ra. Mumie byla po celé roky uložena ve třetím patře budovy Egyptologického muzea v Káhiře mezi ostatními historickými artefakty. "Je to nejdůležitější objev od nalezení hrobky faraona Tutanchamona v roce 1922," prohlásil Zahí Havás, generální tajemník egyptské Nejvyšší rady pro památky. "Jsme si na sto procent jisti, že tělo patří Hatšepsut," dodal o mumii, jež byla dosud považovaná za ostatky Hatšepsutiny kojné.
Vědci použili ke zjištění DNA stoličku nalezenou v kanopě s vyraženým Hatšepsutiným jménem, jež obsahovala některé z orgánů panovnice. "Zub odpovídal tomu, který chyběl v čelisti mumie," upřesnil Havás. DNA úspěšně porovnávali i se vzorky z mumie Hatšepsutiny babičky, Ahmose Nefertari.

Stéla satrapů

27. června 2007 v 21:31 | Peeta
Stéla z červené žuly, datovaná do 7. r. vlády Alexandra IV., syna Alexandra Makedonského a uložená nyní v Egyptském muezu v Káhiře. V jejím textu sděluje tehdejší eg. místodržící Ptolemaios, syn Lagův (pozdější Ptolemaios I.), že přivezl zpět do Egypta sochy a knihy odvlečené předtím perskými vládci, popisuje budování královské rezidene v Alexandrii a své tažení do Sýrie. Velká část textu je věnována navrácení půdy, odňaté perskými vládci chrámu bohyně Vadžety v Bútó.
Satrap Stela


-

Stéla o adopci

27. června 2007 v 21:28 | Peeta |  Jazyk a písmo
Neúplně dochovaná stéla z červené žuly nalezená v Karnaku a nyní uložená v Egyptském muzeu v Káhiře. Obsahuje zprávu o adopci princezny Neitokrety za budoucí "božskou manželku Amonovu" v 9. roce vlády jejího otce Psammetika I. Adoptující stranou přitom byla "božská manželka Amonova" Amenardis II. a její nástupkyně Šepenupet II., obě spřízněné s 25. dynastií. tato adopce znamenala důležitý formální krok ke sjednocení Egypta pod vládou 26. dynastie a jako výraz faktického uznání Psammetikovy vlády v Horním Egyptě byla předzvěstí zániku Amonovy teokracie v této části země.

Stéla hladu

27. června 2007 v 21:22 | Peeta |  Jazyk a písmo
Skalní nápis na ostrove Sáhel u Asuánu pochází zřejmě z doby Ptolemaia V. Děj je však umístěn do vlády krále 3. dynastie Džosera, kdy měl nastat sedmiletý hladomor, neboť se nedostavovala nilská záplava. Na radu vezíra Imhotepa nechal Džoser přinést obětiny a postavit chrámy Chnumovi, vládci nilských pramenů, jenž se panovníkovi zjevil předtím ve snu. Nakonec Džoser vydal dekret, v němž bohu a jeho kněžím věnoval území na jih od Asuánu a Chnum mu naopak přislíbil životodárnou záplavu.

Stéla 400 let

27. června 2007 v 21:16 | Peeta |  Jazyk a písmo
Významná, byť neúplně dochovaná historická památka, která byla sice objevena v Tanidě, ale pochází téměř určitě z Piramesse. Název stély pochází od zmínky "400 let krále Horního a Dolního Egypta Sutecha, velké síly" v textu vytesaném na této kamenné desce. Text na stéle doplňuje stéla Ramesse II., doprovázeného neúpllně dochovanou postavou zesnulého vezíra (jeho předka?) a obětujícího víno bohu Sutechovi. Význam tohoto data a vůbec celé stély je již dlouho předmětem diskuzí. Shoda panuje v názoru, že stéla připomíná tradici rodiny Ramesse II. Rok 400 se asi spíše než na počátek hyksóské nadvlády v Egyptě, jak se dříve soudilo, vztahuje na výročí založení Sutechova chrámu ve městě Hatuaretu, které se stalo součástí Piramesse.
(Obrázek nemůžu nikde najít, pokud by se našel někdo, kdo ho má a chtěl by nějak přispět do obsahu těchoto stránek, ať mi ho prosím pošle na mail.Díky :)

Libye a Libyjci

27. června 2007 v 20:32 | Peeta |  Starověký Egypt a ostatní národy
Jako Libye se od antiky označovalo území záp. a sz. od Egypta, název pochází od eg. pojmenování kmenů sídlících záp. od delty (Ribu / Libu). Od vzniku staroeg. státu Libyjci symbolizovali záp. nepřátele Egypta, nad nimiž museli skutečně nebo asoň symbolicky eg. panovníci vítězit.
Původní obyvatelstvo Libye bylo zřejmě s Egypťany etnicky příbuzné. Nápadné jsou také shody např. mezi libyjským oděvem a u některých součástí rituálního úboru eg. panovníků. Zřejmě na počátku 2 tis. př. Kr. došlo ke změně, nové obyvatelstvo Libye se od Egypťanů výrazně lišilo etnicky (mj. světlou pletí, modrýma očima a rusými vlasy) i jazykově.
Hospodářský význam Libye pro Egypt byl poměrně omezený - od nejstarších doby je doložen dovoz olejů a skla, za Nové říše pštrosích per a vajec. Od předdynastické doby byla Libye cílem eg. válečných výprav, při tkerých byly získávána i bohatá kořist (skot, atd.)
Pozvolné pronikání malých skupin Libyjců do Egypta (od Staré říše jsou doloženi i ve vojsku) se za 19. a 20. dynastie (zejména za vlády Merenptaha a Ramesse III.) změnilo, snad v důsledku vysychání Sahary, na rozsáhlé stěhování celých kmenů. Poražení Libyjci byli jako vojenští kolonisté i s rodinami usazování zejména v deltě a středním Egyptě a až do 4. stol. př. Kr. tvořili hlavní součást eg. vojska. Navzdory kulturní a jazykové egyptianizaci si do značné míry podrželi svou původní organizaci, jejich náčelníci od 10. do 4. stol. (s výjimkou 25. a 27. dyn.) drželi rozhodující moc v zemi.

Další články


Kam dál